Ed McBain

Ed McBain

Až do nejdelší smrti

Detektiv Steve Carella zamžoural do sluneční záře časného rána, vynadal si, že předešlý večer nestáhl žaluzie, a pak se převrátil na levý bok. Slunce ho neúprosně pronásledovalo a vrhalo na bíle povlečenou postel střídavě černé a zlaté pruhy. Jako v celách předběžnýho zadržení na sedmaosmdesátce, pomyslel si. Panebože, z mojí postele se stalo vězení!

Ne, to je nespravedlnost, řekl si. A mimoto, brzy bude po všem, jenom si, Teddy, prosím tě, pospěš!

Opřel se o loket a zadíval se na spící manželku. Teddy, Theodora, které jsem říkával moje malá Theodoro. Hodně ses změnila, má lásko. Prohlížel si její obličej orámovaný černými vlasy a zabořený do sněhobílého polštáře. Oči, hustě lemované dlouhými černými řasami, měla zavřené. Na plných rtech pohrával sotva patrný úsměv. Hrdlo se půvabným obloukem svažovalo k ňadrům zakrytým bílou přikrývkou a pak už začínala ta hora.

Ne, vážně, má nejmilejší, ty opravdu vypadáš jako hora! Je to kupodivu, jak moc se podobáš hoře. Překrásné ho-

ře, samozřejmě, ale přesto hoře. Škoda že nejsem horolezec. Přál bych si, strašně bych si přál, abych se k tobě dostal blíž. Jak dlouho už to trvá? Dej s tím pokoj, milej Steve, napomenul se. Dej s tím pokoj, protože tyhle erotický bláboly nikomu neprospívají, tobě ze všech nejmíň.

Steve Carella, celebrita v celibátu.

Ale co, říkal si, dítě má přijít koncem měsíce. Bože, to je příští týden! Že by už byl konec června? Na mou duši, je, ten čas tak utíká, když člověk v posteli jen spí! Jestlipak to bude kluk? Holčička by byla taky dobrá, ale táta by vyváděl, kdyby jeho jediný syn Steve měl jako první dítě holku, pravděpodobně by to pokládal za skvrnu na cti Itálie!

O jakých jménech jsme to mluvili?

Mark, když to bude kluk, April, když to bude holka. A tátu nejspíš rozčílí i ta jména, protože zřejmě počítá s něčím jako

Rudolpho nebo Serafina. Stefano Luigi Carella jsem já a moc ti za to děkuju, táto!

Dneska je ta svatba, vzpomněl si najednou, a já jsem ten nejbezohlednější brácha na světě, protože myslím akorát na svý milostný choutky, když se má sestřička rozhoduje pro celej život. Ovšem, jestli znám Angelu dobře, tak to hlavní, nač ona dneska myslí, jsou její milostný choutky, takže je to jedna jedna. Vtom zazvonil telefon.

Nejdřív ho to překvapilo. Rychle se otočil k Teddy, protože zapomněl a měl strach, že ji to náhlé zvonění probudí, ale pak si uvědomil, že jeho žena neslyší a nemluví a je imunní vůči obtěžování malých civilizačních vymožeností, jako je telefon.

„Už jdu,” řekl vytrvalému řinčení a přehodil dlouhé nohy přes okraj postele. Byl veliký a širokoramenný s úzkými boky, kalhoty od pyžama mu obepínaly ploché tvrdé břicho. S nahou hrudí a bos kráčel s ledabylou grácií sportovce k telefonu a zdvihl sluchátko v naději, že to nevolá revír. Máti by ranila mrtvice, kdyby svatbu propásl.

„Haló,” řekl.

„Steve?”

„Ano. Kdo volá?”

„Tommy. Nevzbudil jsem tě?”

„Ne, ne, byl jsem vzhůru.” Odmlčel se. „Jak se takhle po ránu daří nastávajícímu ženichovi?”

„Já, Steve… něco mi dělá starost.”

„Neříkej? Máš v úmyslu nechat mou sestru trčet u oltáře?”

„Nic podobnýho, kdepak. Steve, nemohl bys ke mně za-

jít?”

„To jako než půjdeme do kostela?”

„Ne, teď.”

„Teď?” Carella hned neodpověděl. Zamračil se. Za

Všechna ta léta u* policie vyslechl mnoho úzkostlivých hlasů a Tommyho tón přisuzoval zprvu normální předsvatební nervozi-

tě. Teď však vycítil, že jde o něco víc. „Co je?” zeptal se. „Co se děje?”

„Já… nechci o tom mluvit do telefonu. Můžeš přijít?”

„Jsem u tebe v cuku letu, jen co se oblíknu.”

„Díky, Steve,” řekl Tommy a zavěsil.

Carella položil sluchátko. Chvíli se na ně zamyšleně díval a pak se šel do koupelny umýt. Když se vrátil do ložnice, spustil žaluzie, aby sluníčko nerušilo spící manželku. Oblékl se, napsal jí vzkaz* a pak jí před odchodem pohladil s toužebnou něhou ňadra, vzdychl a opřel lístek se vzkazem o svůj polštář. Když vycházel z bytu, ještě spala.

Tommy Giordano bydlel sám, ve vilce na předměstí Riverheadu, necelých pět kilometrů od Carellů. Byl veterán z korejské války a z doby, kdy byl za mořem, si odnesl tragický zážitek. V dobách, kdy všichni američtí rodiče se synem vojákem usychali starostmi kvůli blátu a kulkám a každý syn voják se obával mongolských jízdních útoků doprovázených rachotem bubnů a kvílením polnic -v takových dobách bylo nemyslitelné předpokládat, že každodenní život ve Spojených státech má taky svá nebezpečí. Šokovaný Tommy si to uvědomil docela náhle.

Jednoho pošmourného deštivého dne si ho jeho kapitán zavolal do svého zabláceného velitelského stanu a tak šetrně, jak jen dovedl, sdělil Tommymu, že den předtím zahynuli jeho rodiče při automobilovém neštěstí a že on bude dopraven letadlem na pohřeb. Tommy byl jedináček. Odletěl domů, aby viděl, jak ty dva, které miloval, ukládají do ochotné hlíny. Pak ho armáda přivezla letadlem zase zpátky do Koreje. Po celý zbytek války byl skleslý

11

a zamlklý. Když ho konečně propustili do civilu, vrátil se do domu, který zdědil po rodičích. Jeho jediným přítelem byl chlapec, kterého znal od dětství dokud se neseznámil s Angelou Carellovou.

A jednou v noci se v Angelině náručí hořce rozplakal slzami, kterým nemohl dát průchod, dokud nosil vojenskou uniformu. Pak už byl v pořádku. A stal se z něho Tommy Giordano, pohledný sedmadvacetiletý mladý muž s odzbrojujícím úsměvem a nenucenými způsoby.

Otevřel dveře, jen co Carella zazvonil, jako by za nimi čekal a poslouchal, kdy se ozve zvonek.

„Ahoj, Steve,” řekl. „Jsem rád, že jsi přišel! Pojď dál.

Chceš frťana nebo něco?”

„V devět ráno?” zeptal se Carella.

„To je teprve tak málo? Vytáhl jsem tě z postele, viď? Odpusť mi, Steve, nechtěl jsem tě obtěžovat. Bude ze mne pěknej švára!”

„Proč jsi mi volal, Tommy?”

„Posaď se, Steve. Nechceš kafe? Jsi po snídani?”

„Kafe bych si dal.”

„Fajn. Udělám ti taky toast. Hele, strašně mě mrzí, že jsem tě vytáhnul z postele. Já jsem se celou noc jen převaloval, a tak jsem si neuvědomil, jak je brzo. Brácho, ženit se je teda průšvih. Na mou duši, že bych si radši dal útok z minometů.”

„Ale proto jsi mi nevolal?”

„Ne. Kvůli něčemu jinýmu. Abych ti nelhal, jsem trochu vyjuka-nej, Steve. Nejde mi o mě, ale o Angelu. Já tomu totiž nerozumím.”

„Nerozumíš čemu?”

„No, jak jsem už… koukni, co kdybysme šli do kuchyně? A já udělám to kafe a toasty. Souhlasil bys?”

„To se ví.”

Odebrali se do kuchyně. Carella se posadil na roh stolu a zapálil si cigaretu. Tommy začal odměřovat kávu do kávovaru.

„Celou noc jsem nezamhouřil oko,” řekl Tommy. „Myslel jsem na svatební noc. Až zůstaneme sami. Co prosím tě mám udělat, Steve? Já vím, je to tvoje ségra a tak, ale co mám dě-

lat? Jak začít? Nechci jí ublížit nebo tak něco.”

„Neublížíš jí. Neber to tak vážně, Tommy. Stačí si pamatovat, že ji máš rád, že ses s ní oženil a že spolu budete žít až do konce života.”

„Ne, já ti řeknu pravdu^ Steve. Já mám strach i z toho.”

„Neměj.” Carella se odmlčel. „Adam a Eva taky neměli návod, Tommy. A povedlo se jim to.”

„Já doufám, to se rozumí, vážně doufám. Jen bych hrozně chtěl vědět, co jí mám říct!” Na okamžik bolestně zkřivil obličej a Carellu to v tu chvíli pobavilo.

„Třeba nebudeš muset nic říkat. Třeba se dovtípí sama.”

„Taky doufám.” Tommy postavil hrneček s kávou na sporák a strčil dva krajíčky chleba do opékače. „Ale já jsem ti nevolal, abys mě držel za ručičku. Volal jsem ti kvůli něčemu jinýmu.”

„Kvůli čemu?”

„Už jsem se zmínil, že jsem celou noc nezamhouřil oko. Tak jsem vstal a šel jsem pro mlíko, nechávají ho přede dveřma. Když mě pustili z armády, chodil jsem si pro ně každý ráno dolů do krámu. Ale teď mi ho donášejí sem. Je to trochu dražší, ale…”

„Tak ven s tím, Tommy!”

„Jo, tak jsem si teda bral mlíko, když jsem viděl, že přede dveřma leží malá škatulka.”

„Jaká škatulka?”

„Úplně malinkatá škatulka. Tak jsem ji zdvihnul a podíval se na ni. Měla na sobě papírek.”

„Na tom papírku něco stálo?” zeptal se Carella.

„Hned ti ho ukážu. Vzal jsem mlíko a škatulku odnes do ložnice. Byla moc hezky zabalená, Steve, ozdobnej papír a veliká mašle, papírek čouhal právě z tý mašle. Neměl jsem tušení, kdo ji tam moh nechat. Napadlo mě, že je to nějakej vtip.

Někdo z kluků, znáš to.”

„Otevřels ji?”

„Otevřel.”

„Co v ní bylo?”

„Koukni se sám, Steve.”

Tommy prošel kuchyní do ložnice a Carella slyšel, jak tam otvírá a zase zavítá zásuvku. Pak se vrátil do kuchyně. „Tady je ten papírek,” řekl.

13

Carella si prohlédl vzkaz napsaný rukou na podlouhlém lístku:

„A škatulka?”

„Tady.” Tommy podal Carellovi malou krabičku. Carella ji položil na stůl a nadzvedl víčko. Honem ho zase přirazil. V jednom rohu krabičky číhal pavouk černá vdova.

Carella krabičku prudce odstrčil. Po obličeji mu přelétl výraz čiré hrůzy a zůstal mu v očích i kolem koutků úst.

„Právě,” přisvědčil Tommy. „Mně bylo zrovna tak.”

„Taky jsi mi moh prozradit, co je v tý škatulce,” řekl Carella. Napadlo ho, jestli jeho budoucí švagr není sadista. Pavouky neměl nikdy rád. Za války, když byl s posádkou na jednom ostrově v Tichém oceánu, bojoval proti těm lezoucím potvorám zrovna tak sveřepě jako proti Japoncům. „Ty si myslíš, že to je něčí kanadskej žertík?” zeptal se nevěřícně.

„Myslel jsem si to, dokud jsem neotevřel tu škatulku, ale teď nevím. Člověk by musel mít sakra divnej smysl pro humor, aby někomu věnoval černou vdovu. Nebo vůbec nějakýho pavouka! No řekni?”

„To kafe už je hotový?”

„Hned to bude.”

„Já ho teď vážně potřebuju. Pavouci mají na mě dva účin-

ky. Vyschne mi v ústech a svědí mě celý tělo.”

„Já mám jenom to svěděni,” řekl Tommy. „Když jsem byl na základním výcviku v Texasu, museli jsme si každý ráno vyklepat boty, než jsme se obuli. Pro jistotu, jestli do nich v noci nenalezly taran -”

„Prosím tě!” řekl Carella.

„Jo, nahání to člověku husí kůži, viď?”

„Mají některý tví kámoši… zvláštní smysl pro humor?” Carella namáhavě polkl. Měl pocit, že nemá v ústech žádné sliny.

„No, sem tam nějakej cvok se najde,” řekl Tommy, „ale tohle je trochu přehnaný, nemyslíš? Jako co je moc, to je moc.”

„Trochu jo,” přisvědčil Carella. „Co je s tím kafem?”

„Ještě minutku.”

„Třeba je to vtip, kdo ví?” řekl Carella. „Něco jako svatební žertík. Koneckonců pavouk je klasickej symbol.”

„Čeho?”

„Pochvy.”

Tommy zrudl. Jasná červeň se mu rozlila po krku a stoupla až do obličeje. Nevidět to Carella na vlastní oči, nebyl by tomu uvěřil. Honem změnil předmět hovoru.

„Nebo je to nejapná narážka na manželství vůbec. Vždyť to přece víš. O pavoučicích tohohle druhu se říká, že požírají sámečky.”

Tommy se opět začervenal a Carella pochopil, že s nastávajícím ženichem se nedá mluvit o ničem.

Kromě toho ho svrbělo celé tělo a v krku měl vyprahlo. A žádnej budoucí švagr nemá právo vyrukovat na člověka s pavoukem tak časně ráno! Ještě k tomu v neděli!

„A samozřejmě,” pokračoval Carella, „jsou tu ještě zlověstnější náznaky, jestli je chceme hledat.”

„Jo,” řekl Tommy. Podíval se na kávovar. „Kafe je hotový.” Postavil konvici na stůl a začal nalévat. „Legrace je legrace, ale co kdybych byl do tý škatulky sáhnul a ono mě to kouslo? Černá vdova je jedovatá.”

„A co kdybych byl do ní sáhnul já?” zeptal se Carella.

„Já bych tě nenechal, neboj. Ale když jsem ji otvíral já, nebyl tu nikdo. Mohla mě klidně kousnout.”

„Pochybuju, že by tě to zabilo.”

„Ne, ale mohlo mi být pořádně zle.”

„Třeba si někdo přeje, aby ses nedostavil na svou vlastní svatbu,” řekl Carella.

„Taky mě to napadlo. A ještě něco.”

„Co?”

„Proč černou vdovu? Vdovu, chápeš? Je to skoro, jako by… no, třeba je to narážka na to, že Angela bude v jednom dni nevěsta a vdova.”

„Ty mluvíš, jako bys měl moře nepřátel, Tommy.”

„To ne. Ale napadlo mě, že to může být upozornění.”

„Varování chceš říct?”

„Právě. A já si od chvíle, co jsem tu škatulku otevřel, lámu hlavu, kdo asi… kdo by mě chtěl vidět mrtvýho.”

„A na koho jsi přišel?”

„Jen na jednoho chlápka. A ten je od nás nějakých tři tisíce mil daleko.”

„Kdo je to?”

„Jeden, co jsem ho znal z armády. Tvrdil, že kvůli mně zastřelili jednoho jeho kámoše. Ale není to pravda, Steve. Byli jsme spolu na stráži, když začal pálit nějakej snajpr. Já jsem se přikrčil hned, jak jsem zaslech střelbu, a kulka zasáhla toho druhýho. A ten jeho přítel prohlásil, že je to moje vina. Měl jsem přej zařvat, že je tam ostřelovač. Jak bych, prosím tě, moh zařvat? Já jsem o něm nevěděl, až když se ozvala ta rána a to už bylo pozdě.”

„Zabil ho?”

Tommy zaváhal. „Zabil,” řekl konečně.

„A jeho kamarád ti vyhrožoval?”

„Prohlásil, že mě jednou oddělá.”

„Co bylo pak?”

„Odjel na lodi domů. Měl omrzliny nebo co, já nevím. Žije v Kalifornii.”

„Ozval se ti od tý doby?”

„Ne.”

„Čekal bys od něho, že ti udělá tohle? Že ti pošle pavou-

ka?”

„Já jsem ho moc neznal. Podle toho, co o něm vím, tak

vypadal na člověka, kterej žere pavouky k snídani.”

Carella se málem zakuckal kávou. Odložil šálek a řekl:

„Hele, Tommy, já ti dám radu. Angela je ohromně citlivá holka. Asi to máme v rodině. Jestli nechceš co nejdřív skonat u rozvodovýho soudu, tak bych s ní nemluvil o ničem, co je chlupatý a leze po stěně…”

„Promiň, Steve.”

„V pořádku. Jak se jmenoval ten chlápek? Ten, co ti vyhrožoval.”

„Sokolin. Marty Sokolin.”

„Máš nějaký jeho fotky?”

„Nemám. Nač bych měl jeho fotku?”

„Byli jste ve stejný rotě?”

„Byli.”

„Nemáš fotku celý roty, takovou tu, co se na ní všichni usmívají a přejou si, aby už byli v civilu?”

„Ne”

„Dokážeš ho popsat?”

„Velkej a statnej chlap s přeraženým nosem, vypadal jako zápasník. Černý vlasy, hodně tmavý oči, u pravýho oka malá jizvička. A vždycky kouřil doutník.”

„Myslíš, že měl záznam v policejním rejstříku?”

„To nevím.”

„Nevadí, to si zjistíme.” Carella se na chvilku zamyslel.

„Ale moc pravděpodobný to není, že by to byl on. No řekni, jak by se moh dopídit toho, že se dneska ženíš?” Pokrčil rameny.

„A vůbec, třeba je to jen fór. Někoho se zvráceným smyslem

pro humor.”

„Třeba,” souhlasil Tommy, ale moc přesvědčený nebyl.

„Kde máš telefon?” zeptal se Carella.

„V ložnici.”

Carella se zvedl. Když vycházel z kuchyně, řekl: „Tommy, vadilo by pár svatebních hostů navíc?”

„Ne, proč?”

„Jestli to není vtip a on to patrně vtip bude, ale jestli ne, tak nechceme, aby se ženichovi něco přihodilo, že ne?” Usmál se. „Mít za švagra policajta má něco do sebe, protože ten si může zjednat tělesný strážce, kdykoli je potřebuje. I v neděli.”

Na policejních stanicích neděle neexistují. Neděle je na chlup stejná jako pondělí a úterý a všechny ostatní dny. Připadne-li na vás služba v neděli, tak ji máte a konec. Nejdete k policejnímu řediteli, ani ke kaplanovi nebo ke starostovi, jdete do služebny. Obrovská smůla je, když den, kdy máte službu, připadne na Vánoce pokud si ji ovšem nevyměníte s kolegou, který Vánoce nesvětí. Život na policejní stanici je zkrátka jeden veselý kolotoč.

V neděli ráno 22. června byl ve služebně 87. revíru detektiv 2. třídy Meyer Meyer. Mít ten den na starosti šestičlennou partu detektivů nebylo špatné; začali ráno v osm a sloužili do šesti večer. Vanul mírný vánek, nebe bylo bez mráčku a zamřížovanými okny proudilo do služebny sluneční světlo. Služebna, zvetšelá a opotřebovaná věkem, byla v takový den docela útulná. Stávalo se, že se ve městě teploměr vyšplhal přes třicet stupňů nad nulou, a v takových dnech se podobala nejspíš veliké železné rakvi. Dneska však ne. Dneska mohl člověk sedět, aniž se mu kalhoty šplhaly po zadku nahoru, mohl ťukat na stroji zprávy, odpovídat na telefony nebo se hrabat v kartotéce bez nebezpečí, že se na podlaze služebny rozplizne v beztvarou louži.

Meyer Meyer byl docela spokojený. Bafal z dýmky, prohlížel si oběžníky se jmény hledaných osob, které měl na stole, a

liboval si, jak je hezké být na světě v červnu.

Bob O’Brien, bez bot vysoký metr pětaosmdesát, váha devadesát pět kilo, přidusal přes místnost a zhroutil se do židle vedle Meyerova stolu. Meyerovi bylo hned jasné, že je zle, protože O’Brien byl typický případ policisty smolaře. Před lety musel zastřelit řezníka ze sousedství, člověka, kterého znal už jako kluk, a od té doby se neustále ocital v situacích, které vyžadovaly použití střelné zbraně. Řezníka Eddieho nechtěl zabít, ale Eddie se trochu pomátl, vyřítil se ze svého krámu jako šílený a sekáčkem na maso ohrožoval nevinnou ženu. O’Brien se mu v tom snažil zabránit, ale marně. Eddie ho povalil na zem a napřáhl na něj sekáček, takže Brien reagoval instinktivně, vytáhl služební pistoli a vystřelil. Zabil Eddieho jednou ranou. A večer se vrátil domů a plakal jako dítě. Od té doby zastřelil šest lidí, aniž chtěl; vytáhnout pistoli k zákonité vraždě ho pokaždé donutily okolnosti. A dodnes, kdy ž musel zabíjet, tak plakal. Ne navenek. Plakal uvnitř a to bolí nejvíc.

Detektivové ze sedmaosmdesátky nebyli pověrčiví, ale přesto vycházeli s Bobem O’Brienem do terénu neradi. Když jste byli s O’Brienem, skoro vždycky se střílelo. Nikdo nevěděl proč, Bobova chyba to určitě nebyla. Zbraň vytáhl vždycky jako poslední a jen v případě absolutní nutnosti. Ale vydejte se někam s Bobem O’Brienem a můžete na to vzít jed, že se bude střílet, a detektivové ze sedmaosmdesátky byli normální lidé a po přestřelkách netoužili. Viděli, že kdyby O’Brien šel překazit šestiletým usmrkánkům hru v kuličky, vytáhne jeden z nich kulomet a začne pálit o sto šest. Takový byl O’Brien. Policista smolař.

Všechno to byla samozřejmě čirá nadsázka, pro policajty typická. O’Brien sloužil u policie už deset let, čtyři z toho u sedmaosmdesátky, a za tu dobu zastřelil jen sedm lidí.

Nikterak špatný průměr, což o to.

„Jak to jde, Meyere?” zeptal se.

„Jako po másle,” řekl Meyer. „Jako po másle, děkuju za

optání.”

„Já jsem přemejšlel.”

„O čem?”

„O Miscolovi.”

Miscolo byl strážník, který vládl kanceláři na konci chodby. Meyer o něm přemýšlel jen zřídka. Vlastně si na něj vzpomněl jen zřídka.

„Co je s Miscolem?” zeptal se.

„Jde o jeho kafe,” vysvětlil O’Brien.

„S jeho kafem není něco v pořádku?”

„Dělával dobrý kafe,” řekl O’Brien smutně. „Pamatuju se na doby, zvlášť v zimě, kdy jsem se sem vrátil z nějaký pochůzky nebo něčeho a tady na stole mě čekal hrnek Miscolova kafe. Můžu ti říct, Meyere, že člověk se po něm cítil jako král, jako opravdickej král. Bylo hustý, chutnalo jako kafe a vonělo.”

„Tebe je pro policii škoda,” řekl Meyer. „Myslím to vážně, Bobe. Měl bys dělat hlasatele v televizi. Doporučoval bys kafe jako…”

„Dej pokoj, já mluvím vážně.”

„Promiň. A co se ti teď na jeho kafi nelíbí?”

„Nevím. Prostě to už není ono, změnilo se to. Víš odkdy?”

„Odkdy?”

„Od tý doby, co byl postřelenej. Pamatuješ na tu praštěnou ženskou s flaškou nitráku, jak postřelila Miscola? Pamatuješ na to?”

„Pamatuju,” řekl Meyer. Pamatoval se velice dobře.

Dodnes měl na hlavě jizvy jako památku na to, jak ho loni v říjnu praštila Virginie Dodgeová pistolí. „Jo, pamatuju.”

„Vidíš, a hned jak Miscola pustili ze špitálu a vrátil se zase do práce, začalo to jít s kafem s kopce. Co může podle tebe způsobit něco takovýho, Meyere?”

„Abych pravdu řek, Bobe, nevím.”

„Podle mě je to fakticky zvláštní jev. Člověka někdo postřelí a on najednou nedokáže uvařit dobrý kafe. Podle mě je to

jeden z osmi divů světa.”

„Proč se nezeptáš Miscola?”

„Prosím tě, Meyere, jak bych to moh udělat? On je tak pyšnej na každej hrnek kafe, co nám dělá! Copak se ho můžu zeptat, proč se jeho kafe zhoršilo? To přece nemůžu udělat, Meyere.”

„Asi nemůžeš.”

„A jít si koupit kafe ven taky ne, to by se urazil. Co teda mám dělat, Meyere?”

„Na mou duši, Bobe, nevím. Řek bych, že ti to leze na mozek. Co takhle zkusit pracovní terapii?”

„Cože?”

„Co kdyby sis předvolal pár svědků z předvčerejší loupeže a pokusil se z nich něco pořádnýho dostat?”

„Jinými slovy říkáš, že kecám.”

„Řek jsem to snad, Bobe?”

„Já nekecám, Meyere. Mám jen žízeň a napil bych se kafe, ale při pomyšlení na Miscolovu bryndu se mi dělá nanic.”

„Tak si dej místo kafe sklenici vody.”

„V půl desátý dopoledne?” pohoršil se O’Brien. „Myslíš, že bysme mohli zavolat ohlašovnu a požádat Murchisona, aby nám sem propašoval kafe zvenčí?”

Na Meyerově psacím stole zazvonil telefon. Meyer popadl sluchátko a řekl: „Sedmaosmdesátá pátrací skupina, detektiv Meyer.”

„Meyere, tady je Steve.”

„Ahoj. Stejská se ti po nás, co? Nemůžeš to vydržet a voláš, i když nemáš službu.”

„Chybějí mi ty tvoje modrý kukadla,” řekl Carella.

„Jo, z mejch vočí je každej na větvi. Já myslel, že se dneska vdává tvoje sestra.”

„Vdává se.”

„Tak co pro tebe můžu udělat? Potřebuješ prachy na svatební dar?”

„Ne. Meyere, podíval by ses na čerstvej rozvrh a zjistil, s kým sloužím tenhle tejden? Chci vědět, kdo má dneska volno kromě mě.”

„Potřebuješ čtvrtýho na bridž? Vydrž moment.” Meyer otevřel horní zásuvku stolu a vytáhl desky, ke kterým byl připíchnutý rozmnožený plánek. Jel ukazováčkem dolů po stránce a četl:

Neděle 21.6

Pondělí 22.6

Úterý 23.6

Středa 24.6

Čtvrtek 25.6

8.0

0-18.00

Meyer * O’Brien Willis

Fields * DiMaeo Levine

Carella* Hawes Kling

Brown Meredith

* Kapek

Meyer O’Brien * Willis

18.

00-8.00

Brown* Meredith Kapek

Meyer * O’Brien Willis

Fields • DiMaeo Levine

Carella • Hawes Kling

Brown Meredith* Kapek

VO

LNO

Carella Hawes Kling

Brown Meredith Kapek

Meyer O’Brien Willis

Fields DiMaeo Kevine

Carella Hawes Kling

MIMOŘÁDNÉ ÚKOLY: Alexander, Parker, Kasoukian,

Masterson * Stálá služba

„Těch chudáků je mi líto,” řekl Meyer do telefonu. „Sloužit s takovým…”

„Hele, dej pokoj, jo? Tak kdo?” zeptal se Carella.

„Kling a Hawes.”

„Máš při ruce jejich čísla domů?”

„Ještě něco byste si ráčil přát, milostpane? Vyčistit boty?

Vyžehlit kalhoty? Vypůjčit si na víkend mou manželku?”

„To není špatnej nápad,” ušklíbl se Carella.

„Tak moment. Máš tužku, aby sis to napsal?”

„Sářino číslo?”

„Sáru laskavě vynech.”

„Začal jsi s ní ty.”

„Tak chceš ty čísla, nebo nechceš? My tady totiž pracujeme, víš?”

„Spusť,” řekl Carella a Meyer mu nadiktoval čísla. „Díky. A teď ještě pár věcí. Za prvé se podívej, co by se dalo zjistit o jednom chlápkovi, jmenuje se Marty Sokolin. Třeba nezjistíš nic, protože žije v Kalifornii, ale na ověření u FBI nemáme čas. Brnkni k nám na identifikaci, jestli se tu v poslední době náhodou neobjevil. A to nejdůležitější: zjisti, jestli je zrovna tady.”

„Já myslel, že máš dneska volno,” řekl Meyer vyčerpaně.

„Svědomitej polda nemá nikdy volno,” opáčil Carella uvědoměle. „A poslední je tohle. Moh bys poslat ke mně domů strážníka, aby vyzved jeden papír? Chtěl bych, aby se na něj koukli v laborce a poslali mi co nejdřív zprávu.”

„Ty si myslíš, že tady máme soukromý kurýry?”

„Dej pokoj, Meyere, nebuď byrokrat! Budu doma asi tak za půl hodiny. Pokus se mi zavolat ještě před polednem kvůli Sokolinovi, buď tak laskav.”

„Pokusím se,” řekl Meyer. „Čím se jinak bavíš, když máš volno? Cvičíš se ve střelbě?”

„Ahoj, Meyere,” rozloučil se Carella. „Musím volat Berta a Cottona.”

Cotton Hawes spal jako zabitý, když v jeho mládeneckém bytě zazvonil telefon. Slyšel ho jen na půl ucha a to ještě jako vzdálené cinknutí. Za druhé světové války se jako jediný člověk na palubě torpédovky vyznamenal tím, že zaspal jekot sirény oznamující bojový poplach. Málem kvůli tomu přišel o funkci hlavního torpédisty. Naštěstí byl kapitánem lodi poručík vyškolený jako radarový technik oddělení námořní komunikace, který nerozeznal torpédo od topůrka. I když se to trochu dotýkalo jeho sebevědomí, uznával, že plavidlu velí, styk s mužstvem obstarává a navigaci a balistice rozumí právě onen Cotton Hawes, a ne on. Poručík (anachronicky přezdívaný „náš starej”, i když mu bylo teprve pětadvacet) byl ve svém rodném městě

Schenectady ve státě New York diskžokejem a nepřál si nic jiného než se bezpečně vrátit v tomto pořadí důležitosti ke svým milovaným gramofonovým deskám, svému milovanému sedanu MG a milované Annabelle, s kterou chodil už od střední školy. Hierarchie velení, námořní tresty a námořní operace pro něj nic neznamenaly. Věděl, že má určité povinnosti a že je bez Cottonovy spolupráce nemůže splnit. Admirál by byl asi přivítal, kdyby Hawese degradovali, ale poručíkovi byl admirál putna.

„Budeš si muset dávat pozor,” řekl Hawesovi. „Další útok kamikadze už zaspat nesmíš!”

„Ne, pane poručíku,” řekl Hawes. „Omlouvám se. Mám tvrdý spaní.”

„Určuju jednoho námořníka, který tě vzbudí, jakmile se ozve poplach. To by mělo stačit.”

„Ano, pane poručíku,” řekl Hawes. „Děkuju, pane poručí-

ku.”

„Jak jsi proboha dokázal chrápat při tom strašlivým randá-

lu, Cottone? Málem jsme koupili dva zásahy do přídi.”

„Já za to nemůžu, Miku. Mám tvrdý spaní.”

„Tak ode dneška tě vždycky někdo vzbudí,” řekl poručík.

„Musíme koukat, abysme se z tyhle polízanice dostali živí, co, Cottone?”

Dostali se z té polízanice živí. Po tom, co se Hawes s poručíkem na pláži Lido rozešel, už o něm nikdy neslyšel. Předpokládal, že se vrátil do Schenectady ve státě New York a dělá dál diskžokeje. A námořník Hawes sice zmařil další pokusy Japonců loď potopit, ale nad bohem Morfeem zvítězil nepatrně.

Cotton Hawes měl pořád ještě tvrdé spaní. Přičítal to svému vzrůstu. Měřil metr sto devětaosmdesát a vážil šestaosmdesát kilo. Velkej mužskej se, potřebuje pořádně vyspat, mínil.

Někde v dálce pořád ještě vyzváněl telefon. Na posteli se něco hnulo, zavrzala péra, zašustily odhrnované přikrývky.

Hawes sebou pohnul. Vzdálené vyzvánění zesílilo. A pak se k

němu přidal rozespalý hlas.

„Haló,” řekl ten hlas. „Kdo? Je mi líto, pane Carello, ale spí. Můžete zavolat za chviličku? Kdo jsem já? Christina Maxwellová.” Nastala pauza. „Ne, nerada bych ho teď budila. Nemohl byste ho zavolat až…” Opět pauza. Cotton se posadil na posteli. Christina stála u telefonu nahá, černé sluchátko tiskla k uchu, dlouhé blond vlasy kontrastovaly s umělou černou hmotou. S rozkoší pozoroval její štíhlé prsty svírající sluchátko, křivku paže a délku jejího těla. Teď svraštila obočí. Modré oči se dívaly nechápavě.

„Prosím,” řekla. „Proč jste to neřekl rovnou, že jste z pátračky? Moment, podívám se, jestli…”

„Jsem vzhůru,” řekl Hawes z postele.

„Vteřinku,” řekla Christina do telefonu. „Už jde.” Zakryla sluchátko dlaní. „Nějaký Steve Carella. Říká, že je ze sedmaosmdesátky.”

„To je,” přisvědčil Hawes a šel k telefonu.

„Znamená to, že tam dneska budeš muset jít?”

„Nevím.”

„Slíbil jsi, že strávíme dnešek…”

„Ještě jsem s ním nemluvil, má zlatá.” Hawes jí jemně vzal telefon z ruky. „Haló, Steve,” řekl a zívl.

„Vytáh jsem tě z postele?”

„Jo.”

„Máš dneska něco na práci?”

„Mám.”

„Chtěl bys pro mě něco udělat?”

„Nechtěl.”

„Tak ti mockrát děkuju.”

„Promiň, Steve, ale mám rande. Chtěli jsme si vyjet lodí po Harbu.”

„Nemůžeš to zrušit? Potřebuju pomoc.”

„Když to zruším, tak zruší ona mě, vrhne se na mě jako fúrie.” Christina, která rozhovor sledovala, energicky přikyvova-

la.

„Nepovídej! Na takovýho chlapa? Můžeš ji vzít s sebou.”

„Kam ji mám vzít?”

„Na svatbu mý ségry.”

„Já nemám rád svatby,” řekl Hawes. „Jsem z nich ner-

vózní.”

„Někdo vyhrožuje mýmu nastávajícímu švagrovi. Nebo to aspoň tak vypadá. Byl bych rád, kdyby mezi svatebníma hostama bylo několik lidí, kterým můžu důvěřovat. Pro případ, že by se něco semlelo. Co ty na to?”

„No…” začal Hawes. Christina zavrtěla hlavou. „Ne, Steve, je mi líto.”

„Hele, Cottone, kdy jsem tě naposledy žádal o laskavost?”

„To bylo…” Christina znova zavrtěla hlavou. „Nemůžu, Steve.”

„Bude tam chlast. Gratis.”

„Ne “

„Vem to děvče s sebou.”

„Ne.”

„Cottone, prosím tě, pomoz mi.”

„Momentíček,” řekl Hawes a zakryl telefon. „Ne,” řekla Christina ihned. „Jsi taky zvaná. Na svatbu. Co tomu říkáš?”

„Já se chci projet po vodě. Nebyla jsem na lodi od osmnácti let.” „Uděláme to příští neděli, šlo by to?” „Příští neděli sloužíš.”

„Dobrá, tak první neděli, kdy nebudu sloužit, souhlasíš?”

Ne “

„Christino?” „Ne.”

„Zlatíčko?” „Když to musí být.” „V pořádku?”

„Když to musí být,” opakovala. „Steve,” řekl Hawes do te-

lefonu. „My přijdem.” „Když to musí být,” řekla Christina znova.

„Kde se s tebou máme sejít?” „Můžete přijít ke mně kolem poledne?” „Jistě. Jakou máš adresu?” „Dartmouthská 837, Riverhead.”

„Budeme tam.”

„Mockrát ti děkuju, Cottone.”

„Pošli mi kytky na pohřeb,” řekl Hawes a zavěsil.

Rozzlobená Christina stála u telefonu, ruce zkřížené na prsou. Hawes k ní natáhl ruku. „Nesahejte na mě, pane Hawesi,” řekla.

„Zlato moje…”

„Žádný zlato.”

„Má zlatá Christinko, on je v nějakým průšvihu.”

„Slíbils, že se půjdeme projet na lodi. Zařídila jsem si to už před třema týdnama. A teď…”

„Tomuhle jsem se nemoh vyhnout. Carella je můj přítel, víš. A potřebuje pomoc.”

„A co jsem já?”

„Ty jsi děvče, který mám rád,” řekl Hawes a objal ji.

„To určitě,” odpověděla Christina chladně.

„Ty přece víš, že tě miluju.” Políbil ji na špičku nosu.

„Bodejť. Miluješ mě, jen co je pravda. Jsem pro tebe jen veselá vdova, jen holka, kterou…”

„Jseš neobyčejně rozkošná vdova.”

„… jsi sbalil v knihkupectví.”

„V moc rozkošným knihkupectví,” řekl Hawes a políbil ji na temeno. „Máš takový pěkný jemňounký vlasy.”

„Já nejsem na světě tak sama, jak by sis třeba myslel,” řekla Christina s rukama dosud zkříženýma na hrudi. „Na ten výlet po lodi jsem mohla jet s tisíci mužskýma.”

„Já vím,” opáčil a políbil ji na ušní lalůček.

„Bídáku,” řekla. „Smůla je, že tě mám ráda.”

„Já vím.” Políbil ji na krk.

„Nech toho!”

„Proč?”

„Vždyť víš proč.”

„Proč?”

„Nech toho,” opakovala, ale hlas jí trochu zjihl a ruce za-

čínaly povolovat. „Musíme jít za tvým přítelem k němu domů, že?”

„Až v poledne.”

Christina mlčela. „Miluju tě,” řekla.

„A já miluju tebe.”

„To určitě. Vsadím se…”

„Psst, ticho,” řekl a vyhledal její ústa, ona ho objala kolem krku. Přitiskl se k ní a zabořil jí velké ruce do dlouhých světlých vlasů. Znova ji políbil a ona mu zaryla obličej do ramene. „Pojď, pojď ke mně!”

„Tvůj přítel… Není čas.”

„Je čas.”

„Musíme…”

„Je čas.”

„Ale co když…?”

„Je čas,” řekl něžně.

Bert Kling si četl v nedělních novinách komiksy, když mu zavolal Carella. Naposledy se toužebně podíval na příruční vysílačku Dicka Tracyho a šel k přístroji.

„Bert Kling.”

„Ahoj, Berte. Tady je Steve.”

„A jéje,” řekl Kling hned.

„Máš něco na práci?”

„Na takový otázky neodpovídám. Co se děje? Co chceš?”

„Neutrhuj se na mě. Mladejm lidem to nesluší.”

„Mám nastartovat do služebny?” Ne “

„Tak oč kráčí?”

„Má sestra se dneska odpoledne vdává. Ženich dostal něco, čemu se dá říct výhrůžnej dopis.”

„Neříkej! Proč nezavolá policii?”

„Zavolal. A já teď volám tebe. Měl bys chuť jít na svatbu?”

„Kdy? V kolik hodin?”

„Můžeš být u mě ve dvanáct?”

„Mám se večer v devět stavit pro Claire. Chce vidět jeden

film.”

ne?”

„Oukej.”

„Kde jseš teď?” zeptal se Kling.

„Doma. Dartmouthská 837, Riverhead. Můžeš v poled-

„Můžu. Nashle.”

„Berte?”

„Co?”

„Vem si bouchačku.”

„Oukej,” řekl Kling a zavěsil. Vrátil se k novinám. Byl to

vysoký, světlovlasý mladý muž, starý dvacet pět let, který v trenkách vypadal mladší, protože měl nohy porostlé světle blond chmýřím. Uvelebil se zase v křesle, znova pohlédl na tu příruční vysílačku a pak se rozhodl, že zavolá Claire. Šel k telefonu a vytočil její číslo.

„Claire,” řekl, „tady je Bert.”

„Ahoj, lásko.”

„Jdu dneska odpoledne na svatbu.”

„Doufám, že ne na svou.”

„Ne. Stevovy sestry. Chceš jít taky?”

„Nemůžu. Říkala jsem ti, že musím s tatínkem na hřbitov.”

„Pravda, já jsem zapomněl. Uvidíme se tedy v devět?”

„Ano. Ten film se promítá venku, sedí se v autech. Vyhovuje ti to?”

„Výborně. Můžeme se pomazlit, když to bude nudný.”

„To můžeme, i když to nebude nudný.”

„Co je to vůbec za film?”

„Starší,” řekla Claire, „ale myslím, že tě bude bavit.”

„Co je to?”

„O policajtech,” odpověděla.

Obálka z Ústřední identifikace dorazila do služebny sedm minut po půl jedenácté.

Meyera Meyera to, poctivě řečeno, překvapilo. Možnost, že ten Marty Jaksejmenuje má záznam v rejstříku, byla mizívá,

to za prvé. A možnost, že by měl záznam tady v městě, byla dokonce mimo všechnu pravděpodobnost. Ale záznam podle objemných kartoték Ústřední identifikace měl a fotokopie jeho materiálů ležely na Meyerově psacím stole. Pozvolna v nich listoval.

Marty Sokolin nebyl zloděj velkého formátu, podle policejního standardu nebyl ani drobný zlodějíček. Byl to člověk, který se jednou dostal do maléru a jeho záznam se octl v kartotéce Úl, protože se mu to stalo, když si sem zajel na výlet z Kalifornie.

Důležité bylo snad to, že Martyho Sokolina nepropustili z armády kvůli omrzlinám, jak se domníval Tommy Giordano.

Pravda, zdravotní důvody to byly. Propustili ho však proto, aby ho poslali do nemocnice pro duševně choré v Pasadeně v Kalifornii jako neurastenika.

Meyer Meyer o domnělých omrzlinách nevěděl. Věděl však, že neurastenie je moderní termín psychiatrů pro to, čemu se za první světové války říkalo „válečný otřes” po výbuchu granátu. Psychiatr by to byl pravděpodobně nazval nervovou nevyrovnaností nebo vyčerpaností, jako kdyby šlo o přepracování nebo déle trvající duševní napětí. Meyer tomu prostě říkal

„válečný šok” a všiml si, že Sokolina propustili z nemocnice jako schopného vrátit se mezi lidi v létě 1956.

Do konfliktu se zákonem se dostal až o necelé dva roky později, v březnu 1958. Pracoval tehdy jako obchodní agent pro firmu s barvami v San Francisku. Přijel na Východ na setkání obchodníků firmy a v jednom předměstském baru začal popíjet s jakýmsi cizím chlapem. V průběhu večera se rozhovor stočil na válku v Koreji a cizinec přiznal, že se ulil, a že je proto moc rád. Protože měl malou zdravotní vadu, nepatrný šelest na srdci, dopracoval se u firmy fantastických úspěchů, zatímco muži jeho věku někde bojovali,

Sokolin nejdřív reagoval na jeho přiznání s poněkud opilým patosem hraničícím se sentimentalitou. Jeden z jeho nej-

bližších přátel, informoval cizince, padl v Koreji, protože jiný voják nesplnil svou vojenskou povinnost. Cizinec projevil soucit, ale Sokolinovi se jeho sympatie zřejmě zdála povrchní a neupřímná. Než si cizinec uvědomil, co se děje, Sokolin na něj chrlil nadávky, nazýval ho dezertérem, ulejvákem a jedním z těch darebáků, kteří nesplnili svou občanskou povinnost. Cizinec se snažil zmizet, ale Sokolin byl čím dál tím nerozumnější, až nakonec rozbil sklenici od piva o hranu barového pultu a s ostrým střepem v ruce se vrhl na svého společníka.

Překvapeného „ulejváka” nezabil, ale podařilo se mu ho docela vážně zranit. Snad se to mohlo pokládat jen za napadení druhého stupně, kdyby to byl Sokolin nedoprovodil slovy, vyřčenými jasně a srozumitelně před půltuctem diváků lelkujících u nálevního pultu.

Ta slova zněla: „Já tě zabiju, ty všiváku!”

A tak se z napadení rázem stalo něco daleko závažnějšího; a se slovy „s úmyslem zabít” se obvinění dostalo do oblasti prvního stupně s nejvyšším trestem „za porušení odstavce 240 trestního zákona”, tedy k maximu odnětí svobody na deset let proti maximu pouhých pěti let za původní přestupek druhého stupně.

Sokolin dopadl celkem dobře. Byl válečný veterán a byl to jeho první přestupek. Přesto to bylo napadení prvního stupně a soudce ho nemohl propustit s pokutou a otcovským poplácáním. Byl shledán vinným a odsouzen ke dvěma letům ve státním vězení Castleview. Byl vzorný vězeň. Když si odseděl rok, požádal o podmíněné propuštění a dostal je, jakmile jedna firma vězeňské správě nabídla, že ho zaměstná. Z Castleview byl propuštěn před dvěma měsíci -3. dubna.

Meyer Meyer si přitáhl telefonní přístroj a vytočil Carellovo

číslo domů. Carella odpověděl po třetím zazvonění.

„Mám o Sokolinovi to, cos chtěl,” řekl Meyer. „Vyzved si už policajt ten dopis?”

„Asi před půlhodinou,” odpověděl Carella.

„Ještě tu není. Odcházíš kolem poledne, že jo?”

„Vlastně až v jednu.”

„Kde tě seženu, kdyby přišlo něco z laborky?”

„Svatba se koná v kostele Nejsvětějšího srdce v Riverheadu na křižovatce Gageovy a Ashovy. Hostina je doma u našich v pět. Bude na zahradě.”

„Jaká je tam adresa?”

„Charlesova třída 831.”

„Tak jo. Chceš ten materiál o Sokolinovi?”

„Přečti mi to.” Meyer to udělal.

Když dočetl, Carella řekl: „Takže on je teď v podmínce.

Vrátil se do Kalifornie, kde mu nabídli zaměstnání.” „Ne, Steve, to jsem neřek.” „Tak kde je?” „Tady. Tu nabídku dostal tady.”

Toho zářijového nedělního odpoledne v půl druhé byl Antonio Carella ochoten zastřelit manželku, uškrtit syna, vydědit dceru a zrušit celou tu prokletou svatbu.

Tak za prvé, svatbu financoval Tony. Je to poprvé a díky bohu naposledy, co vdává dceru. Když si Steve bral Teddy, hradili všechny výdaje její rodiče. Tentokrát to bylo jinak. Tentokrát se plácl přes kapsu Tony a při střízlivém odhadu zjistil, že ho svatba přijde asi tak na polovinu toho, co vydělá ve svém pekařství za celý rok.

Největší zloději, a Antonio měl tisíc chutí požádat Steva, aby ty lupiče zatkl, byli pánové, kteří si říkali Svatby a oslavy, s.

r. o. Dostavili se k nim na Charlesovu třídu ráno v devět po tom, co Tony byl vzhůru celou noc a pekl nedělní ranní chleba, a udělali z Carellovic zahrady za domem rumiště. Carellovic dům v Riverheadu byl malý, ale pozemek, na němž stál, byl bezpochyby největší z celé ulice; jeho dlouhý obdélník se táhl od domu téměř až k dalšímu bloku. Tony byl na něj velmi hrdý. Měl na něm i pergolu s révou, která mohla právem soutěžit s révovím v jeho rodném městě Marsale. Rostly tam i fíkovníky,

o které Tony láskyplně pečoval, v létě je ořezával a v zimě balil do ochranné plachty. A ti zloději, ti brigandi, mu dupou po trávníku se svými stoly, směšnými praporečky a květinovými girlandami a…

„Louiso,” křikl na manželku. „Proč si u všech rohatých nemůžeme najmout sál? Proč u všech rohatých musíme mít svatbu na zahradě? Sál stačil mně a stačil tobě, stačil i mýmu synovi, ale Angela musí mít svatbu pod širým nebem! Aby mi ti darebáci pošlapali trávník a poničili hrozny a fíky! Pazzo! E proprio pazzo!”

„Prosím tě, nekřič!” řekla mírně Louisa. „Zburcuješ celý dům.”

„Celej dům už je tak jako tak vzhůru! A mimoto není v celým domě kromě mě, tebe a Angely živá duše, a Angela se dneska vdává a už stejně nespí.”

„Lidi od té firmy tě uslyší,” řekla Louisa.

„Za to, co jim platím, by to slyšet měli,” odsekl Tony. S bručením vylezl z postele a šel do zahrady, aby dohlédl na umístění stolů, svatebních besídek, pódia pro muzikanty a tanečního parketu. Zaměstnanci Svateb a oslav byli, jak zjistil, prapodivní tvorové. Nejen že udělali z jeho zahrady scénu pro hollywoodský film „Nevěstin otec” (se mnou, Antoniem Carellou, v hlavní roli, myslel si nakvašeně), ale pracovali taky na mořské panně, jejíž čtyřmetrové tělo mělo být celé z ledu, a na ledové nádrži pod ní, v níž měly být naskládány láhve šampaňského pro žíznivé hosty. Tony se modlil, aby slunce moc nehřálo. Představoval si, jak se mořská panna roztéká do nádrže a šampaňské chutná jako vlažné zázvorové pivo.

V jednu hodinu se dostavil syn se snachou. Což o to, na Steva se mohl Tony spolehnout vždycky. Než ho odvedli, pracoval v noci v pekárně, i když ve dne studoval na vyšší střední škole. Steve byl chlapec, kterému se dalo věřit. Jenže dneska San Giacinto di California, dneska ho zklamal i ten Steve! Právě dnes, kdy tu řádí ta zlodějská s. r. o. a ničí trávník, kdy Angela pobíhá kolem jako slepice senza čapo, kdy se kolem Antonia Carelly pomalu hroutí jeho svět, přihrne se jeho vlastní hodný syn Steve se třemi dalšími hosty! Ne že by Tonymu vadilo vydání! Ne, na tom mu vůbec nezáleželo. Bude prostě pracovat v pekárně další čtyři měsíce, aby na to vydělal. Ale Svatbám a oslavám bude muset vysvětlit, že budou tři hosti navíc a že každý musí sedět u jiného stolu. Steve na tom trvá. Ne, on nechce sedět se svými kamarády, chce mít jednoho tuhle, druhého tamhle a třetího ještě jinde! Pazzo! Jeho vlastní syn a zrovna tak potřeštěný jako ti ostatní!

A ten čahoun, ten zrzek s bílým pruhem ve vlasech sangue della maruzza!

Všechny riverheadské družičky z něj budou mít šok! A Tony si byl jistý, že když se ten zrzek sehnul a zavazoval si tkaničku u boty, zahlédl pod jeho sakem pistoli. Velkou černou pistoli, čouhala mu z ramen-ního pouzdra. No prosím, jeho syn je policajt, to je dobře, ale musí jeho přátelé brát s sebou zbraně, když jdou na klidnou křesťanskou svatbu?

A ke všemu začala i Angela. Dala se ve čtvrt na dvě, přesně hodinu a pětačtyřicet minut před svatbou, do breku, jako by ji chtěl znásilnit celý svět! Louisa vyběhla z domu a lomila rukama.

„Synáčku,” řekla, „jdi za ní. Řekni jí, že všechno dobře dopadne, buď tak hodný. Běž! Běž za sestrou!”

Tony se díval, jak jeho syn jde nahoru. Nářek ozývající se z hořejší ložnice neustával. Tony seděl se svou snachou Teddy

conťe grande, pověra Theodora myslel si a s těmi třemi cizinci, panem Hawesem, panem Klingem a slečnou Maxwellovou, pili víno a Tony byl ochoten zastřelit manželku, uškrtit syna, vydědit dceru a zrušit celou tu prokletou svatbu.

Bručel a neklidně se vrtěl, dokud ho Teddy nepoklepala po ruce. Pak se na ni usmál, zakýval hlavou, složil ruce na břiše a doufal -prosím tě, milý Pámbíčku -, že všechno dopadne dobře a že on, Antonio Carella, ten den přežije.

Steve Carella stál na chodbě před Angelinou ložnicí a slyšel sestru vzlykat za dveřmi. Šetrně zaklepal a vyčkával.

„Kdo je?” zeptala se Angela a hlas se jí zlomil.

„Já. Steve.”

„Co chceš?”

„No tak, Plandičko, otevři!”

„Jdi pryč, Steve!”

„Mě nezaženeš. Jsem policajt a vyšetřuju, kdo ruší veřejný klid.” Nebyl si jistý, ale zdálo se mu, že zaslechl za dveřmi potlačovaný smích. „Plandičko,” řekl.

„Co?”

„Mám ty dveře vyrazit?”

„Ne, počkej,” řekla Angela. Ke dveřím se blížily kroky, ale Angela neotevřela. Kroky se vzdálily a Angela se vrhla na postel, až zaskřípala pera. Opatrně otevřel dveře a vešel do pokoje. Angela ležela natažená na posteli s obličejem zabořeným do polštáře. Měla na sobě bílou širokou spodničku a hnědé vlasy jí spadaly na ramena v divokém nepořádku. Spodnička se jí vyhrnula a odhalila modrý podvazek obepínající najlonovou punčochu.

„Stáhni si šaty,” řekl Carella. „Ukazuješ sedínku.”

„To nejsou šaty,” řekla Angela rozdurděně. „To je spodnička. A kdo ti říkal, aby ses koukal?” Hned si však spodničku stáhla přes nohu.

Carella se posadil na kraj postele. „Co tě trápí?”

„Nic mě netrápí.” Chvilku mlčela. „Vůbec nic mě netrápí.” A pak se najednou posadila a obrátila k bratrovi nečekaně orientálské oči nad vysoko položenými lícními kostmi v obličeji podobném Carellovi, jenže s hezčími a jemnějšími rysy; ty prozrazovaly dávné nájezdy Arabů na Sicílii. „Já si ho nechci vzít,” řekla a zase se odmlčela. „To mě trápí.”

„Proč si ho nechceš vzít?”

„Nemám ho ráda.”

„To je pitomost/’ řekl Carella.

„Nesnáším nadávky, Steve, to přece víš. Nesnášela jsem tyhle slova, ani když jsme byli malí. Říkals je naschvál, abys mě dopálil. A ještě jsi mi říkal Planda!”

„S tou Plandou jsi začala ty.”

„Nezačala,” odsekla Angela. „Ty jsi začal! Protože jsi byl sprosťák a protiva.”

„Říkal jsem jen pravdu.”

„Není hezký říkat třináctiletý holce, že ještě není holka, když pořád ještě nosí plandatý bavlněný spoďáry.”

„Já jsem ti pomáhal dospět. Poprosilas přece potom máti, aby ti koupila najlonový, ne?”

„Ano, jenže ona to neudělala.”

„Ale aspoň jsi ji poprosila.”

„Měla jsem z toho komplex méněcennosti.”

„Díky mně jsi pochopila záhady ženství.”

„Pitomost,” řekla Angela a Carella se rozesmál. „To není k smíchu. Já si ho nevěrnu. Vůbec se mi nelíbí. Je ještě větší hrubián než ty. A nadává víc než ty. A mimoto…” Zarazila se.

„Bráško, já se bojím, bráško. Nevím, co mám dělat. Strašně se bojím.”

„Ale jdi,” řekl a vzal sestru do náruče a hladil ji po vlasech.

„Steve, on zabíjel lidi, víš to?”

„To platí i o mně.”

„Já vím, ale… budeme dneska v noci sami v… v jednom z největších hotelů na světě… tady ve městě… a já toho člověka, kterýho si beru, ani pořádně neznám. Jak můžu připustit, aby… aby…”

„Mluvila jsi s máti, Plandičko?”

„Ano, mluvila jsem s máti.”

„Co ti řekla?”

„Řekla, že milovat znamená ničeho se nebát. Já to volně překládám z italštiny.”

„Má pravdu.”

„Já vím, ale… já si nejsem jistá, že ho miluju.”

„Já jsem měl stejnej pocit, když jsem se ženil.”

„Ale tys neměl všechny ty církevní parádičky kolem.”

„Pravda. Ale hostina byla taky. A byl jsem z ní taky nervózní.”

„Steve… pamatuješ se na jeden večer… myslím, že mi bylo šestnáct. Byl jsi u policie teprve krátkou dobu. Vzpomínáš si? Právě jsem se vrátila domů, měla jsem rande, a seděla jse m v tomhle pokoji a pila před spaním mlíko. Měl jsi zřejmě směnu od čtyř do půlnoci, protože už bylo hezky pozdě a ty ses právě vracel. Zastavil ses tu a dal sis mlíko se mnou. Vzpomínáš si?”

„Vzpomínám.”

„Přes ulici bylo vidět, že starej Birnbaum svítí. Viděli jsme to naproti v jeho domě.”

Podíval se přes pokoj do okna a přes rozlehlou otcovu zahradu až k domu s lomenicí, který už čtyřicet let patřil otcovu nejbližšímu příteli a sousedovi, Josephu Birnbaumovi. Jasně si pamatoval tu jarní noc, bzučení hmyzu na zahradě, jediné světlo v Birnbaumově podkrovním pokojíku, žlutý srpeček měsíce, který nehybně visel nad ostře se svažující střechou.

„Já jsem ti tenkrát řekla, co se mi ten večer stalo,” pokračovala Angela. „O tom… o tom klukovi, s kterým jsem měla rande… a o co se pokoušel.”

„Ano, pamatuju se.”

„Máti jsem se o tom nikdy nezmínila. Jenom tobě, nikomu jinýmu. A ptala jsem se tě, jestli to… jestli to vždycky dopadne takhle, jestli to mám očekávat od každýho kluka, s kterým mám schůzku. Chtěla jsem vědět, co mám dělat, jak se mám chovat. Pamatuješ, cos mi řekl?”

„Pamatuju.”

„Řekl jsi, že mám dělat to, co se mi zdá správný, ať je to cokoli. Že sama budu vědět, co je správný.” Odmlčela se. „Steve… já jsem nikdy…”

„Plandičko, nemám dojít pro máti?”

„Ne, já chci mluvit s tebou, Steve. Nevím, co mám dělat dneska večer. Já vím, že je to ode mě hloupost, příšerná. Je mi třiadvacet, měla bych vědět, co dělat, ale já nevím a mám hroznej strach, že mě přestane mít rád, že ho zklamu, že bude…”

„Ticho, ticho,” řekl Carella. „Dej pokoj. Co vlastně chceš?”

„Chci, abys mi to pověděl.”

Podíval se jí do očí, vzal ji za obě ruce a řekl: „To nemůžu, Plandičko.”

„Proč ne?”

„Protože už nejsi skvrně v bavlněných spoďárech a nejsi malá holka, která si neví rady s první pusou. Jsi dospělá ženská, Angelo. A na světě se nenajde chlap, kterej by moh dát ženě radu v lásce. Já si myslím, že ji nebudeš potřebovat.

Jsem přesvědčenej, že ne.”

„Ty myslíš, že to bude… že to bude v pořádku?”

„Myslím, že to dopadne báječně. A taky si myslím, že by ses měla začít oblíkat. Nebo propásneš vlastní svatbu.”

Angela sklíčeně přisvědčila.

„No tak,” řekl. „Budeš ta nejhezčí nevěsta, která kdy byla v naší čtvrti.” Ještě jednou ji objal, vstal a měl se k odchodu.

„Měla… měla Teddy strach?”

„Já ti dám jednu bratrskou radu,” řekl Carella. „Nepovím ti, jestli měla Teddy strach, nebo nevěděla, co čekat, nebo byla nevinná či co. Nepovím ti to proto, že manželství je soukromá záležitost, Angelo, a ze všeho nejvíc se zakládá na důvěře. A ať mezi tebou a Tommym dojde k čemukoli dneska nebo jindy, ty a on budete jediní, kdo o tom budou vědět. Je to sice jedna z těch stránek manželství, která nahání strach… ale taky dodává člověku jistoty.” Vrátil se k posteli, vzal ji znova za ruce a řekl:

„Nedělej si starosti, Angelo. Má tě tak rád, že je z toho celý pryč. Miluje tě, sestřičko. Je to dobrej chlap. Vybrala sis dobře.”

„Já ho taky miluju, Steve, opravdu. Jenom…”

„Jenom nic. Co proboha vlastně chceš? Písemnou záru-

ku, že život je procházka růžovou zahradou? Není. Ale ty máš čistou tabuli a můžeš na ni sama napsat svůj osud. A začínáš s tím nejhlavnějším.” Usmál se. „Nemůže se ti to nezdařit.”

„Tak jo,” řekla a energicky přikyvovala.

„Půjdeš se oblíkat?”

„Ano.”

„Výborně.”

„Tak jo,” řekla ještě jednou důrazněji. Chvilku mlčela. „Ale stejně si myslím, že jsi starej protiva, když mi nechceš dát alespoň malinkatou radu.”

„Nejsem starej protiva, jsem tvůj milující bratříček.”

„Cítím se lip, Steve. Děkuju ti.”

„Za co? Koukej se oblíkat. Tvůj modrej podvazek se mi moc líbí.”

„Dej se vycpat,” řekla a se smíchem za ním zavřela dve-

ře.

Ten mládenec se jmenoval Ben Darcy.

Bylo mu šestadvacet let, měl jasně modré oči a sympatic-

ký úsměv. Na sobě měl modrý mohérový oblek a přiklání se dlouhými kroky přes trávník až k zadní verandě, kde seděl Tony Carella se svými hosty.

„Dobrý den, pane Carello,” pozdravil. „Tady je ale rušno.

Jste rozčilený?”

„To ta firma,” řekl Tony a díval se přes trávník na to, co vypadalo jako plán z bílých ubrusů. „Přišel jsi brzo, Bene, začínáme až v pět.”

„Ale svatební obřad je ve tří. Snad si nemyslíte, že bych vynechal Angelinu svatbu?”

„Tak se mi zdá, že ji vynechá ona,” řekl Tony. „Znáš se s mojí snachou Teddy? Tohle je Ben Darcy.”

„Myslím, že jsme se už viděli, paní Carellová,” řekl Ben. Teddy přikývla. Nesnesitelně ji bolela záda. Byla by chtěla požádat o židli s rovným opěradlem, ale věděla, že Tony jí vybral nejpohodlnější sedadlo na verandě, a nechtěla se ho dotknout.

„A tohle jsou přátelé mého syna,” pokračoval Tony. „Slečna Maxwellová a pánové Hawes a Kling. Ben Darcy.”

„Jenom Ben,” řekl Ben a potřásl si se všemi rukou. „Znám Carellovy tak dlouho, že si připadám jako člen rodiny. Můžu nějak pomoct, pane Carello?”

„Nemůžeš. Hlavně nepřekážej. Za to, že tady naaranžujou stoly a všechny ty krámy, ze mě udělají žebráka.” Zakýval odevzdaně hlavou.

„Je nejprachatější ze všech lidí v okolí,” řekl Ben se smíchem. „To tady ví každej.”

„Jistě, jak by ne,” řekl Tony.

„Když jsme byli malí, rozdával nám u zadního vchodu do pekárny zadarmo rohlíky. Ale pak začal šetřit a s rohlíkama byl konec.”

„Tady servírovala zadarmo polívku Armáda spásy,” řekl Tony. „A já jsem si jednou spočítal, že rozdám dětem, který přijdou k zadním dveřím, pět set rohlíků tejdně. A taky mi došlo, že ty děti posílají jejich rodiče, aby sály Tonymu Carellovi krev. A tak teda utrum, absolutní konec! Rohlíky za hotový a na ruku! Moje pekárna nedává na sekyru!”

„Jenže on ty rohlíky rozdává pořád,” řekl s vřelým uznáním Ben. „Stačí, aby někdo vyklopil historku, jak je na tom mizerně, a Tony Carella se dá do pláče. A když je historka přesvědčivá, tak mu věnuje celou pekárnu.”

„To víš, akorát. Rockefellerova nadace, to jsem já. Obchoduju, jen aby se mi nezkrátily žíly.”

Ben s úsměvem přikyvoval. Jakoby nic se zeptal: „Vy taky pečete, pánové?”

Kling se chystal odpovědět, ale nejdřív se podíval na Hawese. Jak tam seděl se zrzavými vlasy ozářenými sluncem a s bílým pruhem ostře se odrážejícím od té planoucí červeně, vypadal jako všechno možné, jen ne pekař. Zachytil Klingův pohled. „Ne, my nejsme pekaři,” řekl.

„Správně. Jste Stevovi kamarádi, že?”

„Ano.”

„Policajti?”

„My?” Hawes se přesvědčivě zasmál. „Co vás napadá!”

Teddy a Christina se na něj zvědavě podívaly, ale nedaly svůj údiv najevo.

„My jsme divadelní agenti,” prohlásil Hawes a ani při té lži nemrkl. „Hawes a Kling, třeba jste o nás už slyšel.”

„Bohužel ne.”

„Ano. Slečna Maxwellová je naše klientka. Z téhle dívky bude jednou slavná hvězda.”

„Opravdu?” řekl Ben. „Co děláte, slečno Maxwellová?”

„Já…” začala Christina a zarazila se.

„Je exotická tanečnice,” doplnil ji Hawes a Christina na něj vrhla nevraživý pohled.

„Exotic -?”

„Svléká se,” vysvětlil Hawes. „Snažili jsme se přemluvit tady pana Carellu, aby jí dovolil vyskočit ze svatebního dortu, ale jemu se ten nápad nezamlouvá.”

Tony Carella se rozesmál. Ben Darcy se nezdál přesvěd-

čený.

„Hawes a Kling,” opakoval Hawes. „Kdybyste se někdy začal zajímat o šoubyznys, brnkněte nám.”

„Provedu,” řekl Ben, „ale myslím, že se o šoubyznys zajímat nebudu. Já studuju na zubaře.”

„Ušlechtilé povolání,” řekl Hawes. „Ovšem ne tak vzrušující jako svět zábavy.”

„Ale ano, zuby dokážou být vzrušující.”

„Věřím, ale co se vyrovná horečnému vzrušení před divadelní premiérou? Nic! Divadlo nic nepřekoná!”

„Asi máte pravdu,” připustil Ben, „ale já jsem rád, že jsem se dal na zubařinu. Myslím, že se v budoucnu budu věnovat periodoncii.” Odmlčel se. „To Angela mě přesvědčila, že se mám v něčem specializovat, abyste věděli.”

„To jsem nevěděl,” řekl Hawes.

„Ale ano. Já jsem se s ní scházel. Scházel? Začal jsem s ní chodit, když jí bylo sedmnáct, a myslím, že jsem tábořil tady na prahu u Carellů dalších pět let. Že to tak bylo, pane Carello?”

„Je to pravda, byl tu pečený vařený,” přisvědčil Tony.

„Je to báječná holka,” řekl Ben. „Tommy má štěstí. Takový děvče jako Angela Carellová se hned tak nenajde.”

Létací dveře za Benem se s rachotem otevřely. Ben se prudce otočil. Na verandu vyšel Carella.

Jeho otec vzhlédl. „Je v pořádku?” zeptal se.

„Je v pořádku.”

„Děvčata!” pronesl Tony záhadně a zavrtěl hlavou.

„Ahoj, Bene,” řekl Carella. „Jak se ti vede?”

„Prima, díky. A tobě?”

„Ujde to. Přišel jsi trochu brzy, ne?”

„Asi jo. Šel jsem se projít a napadlo mě, že se tu stavím, jestli nemůžu nějak pomoct. Angela je v pořádku?”

„Cítí se výborně.”

„U Tommyho doma je všechno v pořádku, řekl bych. Limuzína už čeká.”

„Ale?”

„Jo. Když jsem šel kolem, tvrdla tam na cestě.”

„Dobrý. Tak já radši začnu.” Carella se podíval na hodinky. „Teddy, já a Bert jedeme s Tommym. Nebude ti to vadit, viď?”

Teddy se na něho podívala. V mžiku dokázal přečíst každý odstín jejího pohyblivého obličeje. Byla hluchoněmá od narození a výrazovým prostředkem se jí stal obličej, své názory vyjadřovala rty a očima. Carella očekával, že se jí jeho sdělení nebude líbit, ale přečetl v její tváři jen nechápavý údiv a uvědomil si, že ho „neslyšela”. Stál za ní, když promluvil, neviděla jeho rty, a tak z nich nemohla odečítat. Klekl si vedle její židle.

„Bert a já jedeme do kostela s Tommym v jeho autě. Nemáš nic proti tomu?”

Její obličej dosud nevyjadřoval nesouhlas, jen nechápavý údiv. Zároveň podezíravě přimhouřila oči. V tu chvíli pochopil, že svou ženu neoklamal. Neřekl jí o incidentu s černým pavoukem, ale Teddy Carellová ve svém mlčenlivém světě už uhodla, že něco není, jak má být. Přítomnost Hawese a Klinga nebyla společenskou pozorností. Byli tu jako policisti, ne jako svatební hosté. Přisvědčila a pak se natáhla a políbila ho.

„Uvidíme se v kostele,” řekl. „Cítíš se dobře?”

Opět přisvědčila. Záda ji dosud nekřesťansky bolela, ale vycítila, že manžel musí myslet na důležitější věci, než jsou nepříjemnosti těhotenství. Zářivě se na něho usmála. Carella jí stiskl ruku.

„Jdeme, Berte,” řekl.

Když přišli Carella s Klingem k domu Giordanových, parkoval černý cadillac na cestě vedoucí kolem jeho slepé strany. Limuzína stála daleko od ulice, na konci betonové příjezdové cesty až u garáže. Řidič nebyl nikde v dohledu.

Šli k hlavnímu vchodu a Kling řekl: „Já si myslím, že to je kanadskej žertík, Steve. Myslím, že si děláme starosti docela zbytečně.”

„Můžeš mít pravdu,” řekl Carella a zazvonil. „Ale opatrnosti není nikdy dost, nemyslíš?”

„Asi ne. Jenže já mám pocit, že Cotton by byl s tou svou blondýnkou raději někde jinde. Ale to už je šoubyznys.”

„Cože?” řekl Carella a Tommy otevřel dveře.

„Steve, ahoj! Pojď dál! Právě se oblíkám. Umíš zavázat motýlka? Já už to zkouším půl hodiny a pořád nic. Pojď dál!” Vrhl zvědavý pohled na Klinga.

„Bert Kling,” představil ho Carella. „Tommy Giordano, můj nastávající švagr. Bert je z naší pátračky, Tommy.”

„Tak? Aha, ano. Pojďte dál. Já si kvůli tomu všemu připadám jako idiot, Steve. Bude to asi vtip.”

Kling zachytil Carellův pohled. „Vtip nevtip/’ řekl Carella,

„Bert a ještě jeden kamarád se zúčastní svatby i hostiny.”

„Vážím si toho, co děláš, Steve,” řekl Tommy, „ale když o tom uvažuju, tak si myslím, že je to jen hloupej vtip. Pojďte do ložnice, ano?”

Šli za ním skrze dům až do ložnice. Tam vytáhl Tommy z prádelníku bílého motýlka a podal ho Carellovi. „Tumáš,” řekl.

„Prosím tě, zkus, jestli s tou zatracenou věcí něco svedeš.”

Postavil se proti Carellovi, zvedl bradu a Carella se chopil kravaty.

„Prověřil jsem si Sokolina,” řekl.

„Nepovídej!”

„Nechci tě strašit… ale je tady ve městě. Pustili ho z lochu v dubnu.”

„Prosím tě!”

„Pořád ještě si myslíš, že je to vtip?”

„Kamaráde, já nevím. Ty myslíš, že je možný, aby mi tak dlouho, zazlíval něco, co se stalo v Koreji? Vlastně něco, co se ani -”

„Vy jste byl v Koreji?” zeptal se Kling se zájmem.

„Byl. Vy taky?”

„Taky.”

„Pozemní vojsko?”

„Jo.”

„Já jsem byl u spojařů,” řekl Tommy. „U desátýho armádního sboru. Vylodění v Inčchonu.”

„Já byl při osvobození Soulu. S devátým sborem.”

„Pod generálem Walkerem?”

„Jo.”

„Sakra, vždyť my jsme se u Soulu spojili s prvním a devátým sborem! Propána, vsadím se, že jsme byli na dosah ruky!”

„Byl jsi při tažení na Jalu?”

„To se ví.”

„Co bys tomu řek?” zeptal se Kling. „Svět je na mou duši malej!”

„Ty jseš teď u policie?”

„Jo. Co děláš ty?”

„Pracuju v jedný bance,” řekl Tommy. „Bude ze mě manažer. Důležitý zvíře.” Pokrčil rameny. „Ne že bych o to moc stál.”

„Co bys chtěl dělat?”

„Sportovního redaktora. Baseball. Jako kluk jsem byl docela obstojnej chytač. Vyznám se v baseballu skrz naskrz, zepředu i zezadu. Zeptej se Jonesyho, až se vrátí.” Obrátil se ke Carellovi. „Náhodou jsi ho dole neviděl?”

„Koho?” zeptal se Carella. „Hotovo. Motýlek jedna radost.”

„Jonesyho, mýho svědka, nejlepšího přítele. Šel dolů asi před půlhodinou, říkal, že se potřebuje vyvětrat.”

„Měl na sobě frak?”

„Měl.”

„Neviděl jsem nikoho, kdo by byl oblečenej na svatbu. Ty jo, Berte?” Ne “

„Však on se vrátí,” řekl Tommy. „Ježíšmarjá, já doufám, že má prstýnek. Kolik je hodin, Steve?”

„Dvě. Ještě máš hodinu. Uklidni se.”

„Když já tam musím být o trochu dřív, víš. Musím se vrátit na faru. Nevěstu smím vidět, teprve až bude přicházet kostelní lodí. Tvoje matka je teda číslo, Steve.”,

„Jak to?”

„Já si nestěžuju, bude z ní asi bezva tchyně. Ale před chvílí jsem k vám zašel a ona mi nedovolila, abych si promluvil s Angelou. To už je trochu přehnaný, nemyslíš?”

„Angela se oblíkala,” řekl Carella.

„Vážně?” Tommymu se rozsvítily oči. „Sluší jí to? Vsadím se, že je krásná.”

„Je krásná.”

„Já to věděl. Je nervózní?”

„Je, a moc.”

„Já taky. Nechceš kafe?”

„Ne, díky.”

„Panáka?”

„Ne. Mám ti povědět o Sokolinovi?”

„O Sokolinovi? Kdo je no jó, to se rozumí, chci, to víš, že jo.” Tommy si oblékl frak. „Tak, já jsem hotov. Jak vypadám?

Oholil jsem se pořádně?”

„Jsi jako jablíčko.”

„Budu se muset asi oholit ještě jednou, než v noci odjedeme. Fousy mi rostou moc rychle. Vy blonďáci máte kliku, Berte. Vypadám k světu, Steve? Motejl v pořádku?”

„Motejl je jaksepatří.”

„Dobrý. Tak já jsem nachystanej. Myslíte, že už máme jít?

Jsou dvě pryč, ne?”

„Myslím, že bys měl udělat ještě něco, než odejdeme,”

řekl Carella.

„Vážně? A co?”

„Oblíknout si kalhoty.”

Tommy se podíval dolů na své chlupaté nohy. „Propána! Ježíšikriste! Ještě že jste tady! Jak může člověk zapomenout na něco, co dělá denně celej život? Pánové!” Shodil frak a sundal z ramínka ve skříni kalhoty. „Co je s tím Sokolinem?”

„Strávil rok v base, protože se pohádal s někým ohledně svýho mrtvýho kámoše z Koreje.”

„To nevypadá moc dobře.”

„Vypadá to naopak mizerně. Myslím, že tě asi moc nemi-

luje.”

Na dveře do domu někdo zaklepal. Tommy vzhlédl a pře-

táhl si přes ramena šle. „Steve, jdi tam, prosím tě. To bude Jonesy.”

Carella sešel ke dveřím a otevřel. Mladík, který tam stál, byl asi stejně starý jako Tommy, mohlo mu být šestadvacet až sedmadvacet let. Hnědé vlasy měl ostříhané nakrátko, šedé oči svítily rozčilením. Frak a naškrobená bílá košile mu velice slušely. Při pohledu na Carellu v podobné uniformě napřáhl ruku a

řekl: „Ahoj. Ceremoniář?”

„Kdepak. Příbuznej,” odpověděl Carella. Přijal podanou ruku. „Steve Carella. Nevěstin bratr.”

„Sam Jones, svědek. Říkejte mi Jonesy.”

„S radostí.”

„Jak se má náš ženich?”

„Je nervózní.”

„Kdo není? Musel jsem se jít vyvětrat, abych nepřišel o rozum.” Šli přes celý dům až do ložnice. „Jak jseš na tom, Tommy?” zeptal se Jonesy.

„Bezva. Málem jsem odtud odkráčel bez kalhot, co tomu

řekneš?”

„Za těchhle okolností normálka.”

„Máš zamazaný kolena“ řekl Tommy při pohledu na svědkovy kalhoty.

„Cože?” Jonesy sledoval jeho pohled. „I sakra, já to věděl!

Zakopnul jsem na prvním schodě, když jsem vycházel. Hrom do toho!” Energicky se pustil do čištění kalhot.

„Máš prsten?”

„Samo.”

„Zkontroluj to.”

„Mám ho.”

„Stejně.”

Jonesy se přestal zabývat kalhotami a zastaral ukazováčkem v kapsičce u vesty. „Je tam. Připravenej k dodání. Od Jonese Giordanovi.”

„Jonesy býval v našem týmu nadhazovač,” řekl Tommy.

„Já jsem chytal. Už jsem ti to povídal, ne?”

„Jones Giordanovi,” opakoval Jonesy. „Chytal dobře, chlap jeden.”

„Tvojí zásluhou,” řekl Tommy a zatáhl zip na kalhotách.

„Tak, a teď ten hořejšek. Mám vůbec boty?” Podíval se dolů na své nohy.

„Takhle vyváděl před každým zápasem/’ řekl Jonesy a

smál se. „Znám ho od jeho tří let, věřili byste tomu?”

„Vodili nás na procházku do parku,” přidal se Tommy.

„Jonesy propás Koreu, má něco s kolenem. Jinak jsme byli spolu i tam.”

„Je to největší parchant na zeměkouli,” řekl Jonesy vesele. „Já nevím, proč ho mám rád.”

„Nekecej,” řekl Tommy. „My máme vzájemný závěti, Steve, jestli to nevíš?”

„Co to znamená?”

„Dali jsme si je sepsat, když jsem se dostal z armády.

Udělal nám to Birnbaumův syn a Birnbaum a jeho paní se podepsali jako svědci. Vzpomínáš si, Jonesy?”

„Jakpak by ne. Ale ty bys měl tu svou teď změnit. Za pár hodin z tebe bude ženáč.”

„To je pravda,” řekl Tommy.

„Co to znamená, vzájemná závěť?” zeptal se Carella.

„Naše závěti jsou totožný. Když umřu já, zdědí po mně všechno Jonesy, a já zdědím všechno po něm, když umře on.”

Jonesy pokrčil rameny. „To budeš muset teď změnit,” ře-

kl.

„Piš si, že to změním. Až se vrátíme ze svatební cesty.

Ale já jsem toho nikdy nelitoval. Ty jo?”

„Prosím ne.”

„Birnbaum prohlašoval, že jsme oba praštěný, vzpomínáš si? Chtěl vědět, proč dva takoví zelenáči sepisujou závěti. Jeho manželka dej jí Pán Bůh lehký odpočinutí nedůvěřivě pomlaskávala. Co se vůbec stalo s jejich synem, tím právníkem?”

„Je někde na Západě. V Denveru nebo tak někde. Má praxi a daří se mu skvěle.”

„Chudák starej Birnbaum! Zůstal tady úplně sám.” Tommy se postavil do pozoru, aby si ho prohlédli. „Kalhoty mám, kravata uvázaná, boty vyleštěný. Jsem oukej?”

„Jseš jak ze žurnálu“ pochválil ho Jonesy.

„Tak pojďme. Sakra, cigarety!” Popadl balíček, který ležel

na prádelníku. „Máš prstýnek?”

„Mám.”

„Přesvědč se.”

Jonesy se znova přesvědčil.

„Fajn, tak jdem. Kolik je hodin?”

„Čtvrt na tři a pět minut,” řekl Carella.

„Fajn. Přijdeme trochu dřív, ale to je jen dobře. Jde se.”

Vyšli z domu. Tommy za sebou zamkl dveře a pak zahnul vlevo k příjezdové cestě lemované vysokými topoly, které ji zakrývaly před sousedním domem. Kráčeli k autu slavnostně jako pohřební průvod.

„Kde je řidič?” zeptal se Tommy.

„Já jsem ho poslal na kafe,” řekl Jonesy. „Měl by už být zpátky.”

„Tady je,” ozval se Kling.

Dívali se na řidiče, jak se blíží po ulici. Byl menší postavy, na sobě měl černou uniformu zaměstnanců taxislužby a špičatou čepici. „Můžeme jet?” zeptal se.

„My jsme hotovi,” řekl Tommy. „Kde jste byl?”

„Tamhle o kousek dál na kafi.” Řidič se tvářil uraženě.

„Váš svědek řek, že můžu.”

„Dobrá, dobrá, tak jeďme,” souhlasil Tommy. Nasedli do limuzíny a řidič začal couvat k ulici.

„Počkejte moment,” řekl Tommy. Řidič se otočil. „Co je to tam?”

„Kde jako?”

„Tamhle na cestě, odkud jsme právě vyjeli.”

„Já nic nevidím.”

„Máš prstýnek, Jonesy?”

Jonesy sáhl do kapsičky. „Mám.”

„Dobře. Zdálo se mi, že vidím na betonu něco lesklýho.

Dobrá, tak jedem. Jedem!”

Řidič vycouval z cesty a zahnul do ulice.

„Uklidni se,” řekl Jonesy.

„Já bych rád.”

Limuzína jela pomalu alejí topolů. Na porcelánově modré obloze zářilo slunce. Byl nádherný den.

„Nemůžete jet rychleji?” zeptal se Tommy.

„Máme fůru času,” odpověděl řidič.

Zastavil na křižovatce, od níž se silnice svažovala dolů, a trpělivě čekal, až se změní světla.

„Dole pod kopcem zahnete vlevo,” řekl Tommy. „Kostel je na levý straně.”

„Já vím.”

„I sakra!” zaklel Jonesy náhle.

„Co je?”

„Cigarety! Zapomněl jsem cigarety.”

„Já nějaký mám,” řekl Tommy.

„Kouřím jen svoje.” Otevřel dveře na své straně. „Koupím si je v cukrárně. Jeďte napřed beze mě, aby ses dočista nezfamfrněl. Já to seběhnu.” Zabouchl za sebou dveře a zamířil k chodníku.

„Ať nezabloudíš!” křikl za ním Tommy rozčileně.

„Ani mě nenapadne. Nedělej si starosti!” Zmizel v cukrárně na rohu ulice.

„Svítí zelená,” řekl Tommy. „Jeďte.”

Řidič zařadil rychlost a začal sjíždět s kopce. Kopec byl dlouhý a prudký a přetínala ho jedna ulice; až na samém konci se v ostrém úhlu stýkal s další ulicí. Tam také obě končily kamennou zdí, za níž byl prudký sráz plný rozeklaných skal. Jako varování přijíždějícím motoristům byla zeď natřena střídavě černými a žlutými pruhy. Dalším ochranným opatřením byl velký nápis NEBEZPEČÍ, který blikavě svítil přesně uprostřed zdi. Od té doby, co za zdí začali s těžbou štěrku, po které zbyl skalnatý útes a prudký sráz, projelo zdí jedno auto a zřítilo se dolů. Řidič byl na místě mrtev a později se zjistilo, že byl opilý, ale ta nehoda stačila, aby zeď natřeli na žluto a černo a opatřili blikajícím světlem.

Limuzína mířila k úpatí svahu a pomalované zdi a nabírala rychlost.

„Na konci je ošklivá zatáčka,” řekl Tommy. „Dávejte po-

zor!”

„Pane, řídím už dvacet let,” řekl šofér. „Ještě nikdy jsem

nezmeškal svatbu a nikdy jsem neměl nehodu.”

„Jo, ale za tou zdí je pořádnej sráz. Jeden člověk se tu už zabil.”

„To vím. Nebojte se, já vás nezabiju. Až budete mít patnáct let po svatbě jako já, budete možná litovat, že se vám v den svatby nestala nějaká nehoda.”

Auto uhánělo k úpatí svahu a k ostré zatáčce. Nápis NEBEZPEČÍ monotónně blikal. Řidič sevřel volant velkýma rukama a prudce ho stočil doleva.

Ozvala se ohlušující rána, která zatřásla celým autem. Vůz doleva nezabočil.

Řidič řekl, v hlase něco jako posvátnou hrůzu: „Ježíši, ono to nezatáčí!”

Zvenčí viděli kolemjdoucí jen auto, které se vymklo kontrole a řítí se s koly mířícími každé jiným směrem na chodník, ke zdi a ke srázu za ní.

Uvnitř auta pochopili jen to, že řidič z nějakého důvodu nemůže řídit. V poslední zoufalé snaze strhl volant doprava a pak doleva, noha mu při tom automaticky dopadla na brzdový pedál. Limuzína se v ječivém smyku stočila k chodníku, zadní kola vyskočila na obrubník a celá zadní část klouzala ke zdi a ke srázu.

„Držte se!” zařval Carella a muži ve voze s napětím očekávali náraz; překvapilo je, že nebyl tak veliký, jak očekávali, překvapilo je vědomí, že něco zabránilo limuzíně, aby prorazila zeď, a s úžasem pochopili, že to byl sloup pouliční lampy.

Vůz se odrazil od neohebného ocelového sloupu, smýkl se v dalším divokém oblouku, skočil zpátky na přední kola a zastavil se, když brzdy konečně a neodvolatelně zabraly.

Muži v autě mlčeli jak zařezaní. První promluvil řidič.

Řekl jenom: „No teda!”

Jeden po druhém vylezli z auta. Kling narazil hlavou o střechu, ale jinak se nikdo nezranil. S autem to dopadlo hůř. Celá pravá strana, tam, kde se auto srazilo s pouliční lampou, byla roztříštěná. Na chodníku se začal shromažďovat dav, objevil se i strážník a razil si k nim cestu. Řidič limuzíny ho oslovil a začal mu vysvětlovat, co se stalo.

Carella přistoupil k ocelovému kandelábru a poplácal ho.

„Všichni bysme měli padnout na kolena a dát tomuhle drahouškovi pěknou pusu,” řekl. „Kdyby nás byl nezastavil -” Podíval se přes kamennou zeď a otřel si čelo.

„Co si, prosím tě, myslíš, že se stalo?” zeptal se Kling.

„Já nevím. Pojď!”

Šli spolu k řidiči. Dřepěl i se strážníkem před autem.

Čekali.

„To se ví,” řekl řidič strážníkovi. „To je ono.”

„Jo,” přisvědčil strážník. „Páni, vy jste ale měli kliku, že jste vrazili do toho kandelábru! Jednou se tu jeden člověk zabil, víte to?”

„Co to bylo?” zeptal se Carella.

„Řízení,” řekl řidič. „Tady je hřeben řízení, na obou stranách je připojenej k čepům. A čep na pravý straně je kaput. Bez toho čepu se auto nedá ovládat.”

„Vypadá to na víc,” řekl strážník.

„Na co?” zeptal se Carella.

„Vypadá to, jako by někdo na tom čepu zapracoval s pilkou na železo.”

V půl čtvrté odpoledne vyšli Tommy Giordano a jeho svědek z fary u kostela Nejsvětějšího srdce a kráčeli k oltáři.

Tommy se hlasitým divadelním šeptem zeptal: „Máš prstýnek?” a Jonesy ho kývnutím ujistil, že ano.

Angela Carellová, oslňující v bílém, vešla do kostela ze-

zadu, zavěšená do svého otce. Obličej pod bílým závojem jí ztuhl půvabnou hrůzou.

Na jedné straně kostelní lodi seděli vedle nevěstiných rodičů Steve a Teddy Carellovi a Bert Kling. Na druhé straně vedle příbuzných ženicha byli Cotton Hawes a Christina Maxwellová. Klenuté prostory kamenného kostela naplňovala hudba varhan. Fotograf, který pořídil snímek Angely, jak vystupuje z cadillaku, a další, jak jde chrámovou lodí, přihopsal čile jako skřítek, aby ji zachytil, jak se blíží k oltáři. Tommymu cukaly ruce svěšené podle boků.

Louisa Carellová se dala do pláče. Teddy se k tchyni nachýlila a pohladila ji po ruce, pak sáhla po kapesníku a vysmrkala se, aby zakryla slzy.

„Sluší jí to,” řekla Louisa a Teddy s pláčem na krajíčku přikývla.

Varhany se rozezněly naplno a přehlušily radostný pláč i všechna ó a á, která ohlašovala nevěstin pozvolný a majestátní příchod kostelní lodí. Žárovky blesku jiskřily, jak fotograf horlivě cvakal závěrkou, Tony Carella, jehož ohnutá paže podpírala dceřinu chvějící se ruku, kráčel lodí s důstojností monarchy, který má být korunován, a přesvědčený, že v lavicích si nikdo nevšimne, jak mu cuká levé oko.

V první lavici v nevěstině polovici kostela seděl Steve Carella vedle své ženy a kousal se do rtu.

Někdo napiloval čep řízení, přemýšlel. Tohle už není kanadskej žertík jako ta černá vdova. Tohle je vážná věc.

Angela vystoupila po schodech k oltáři. Tommy se na ni usmál a ona úsměv opětovala, pak sklopila oči pod průsvitným bílým závojem.

A ať už to udělal kdokoli, věděl moc dobře o tom svahu a o tý ostrý zatáčce. Pachatel to napiloval přesně tak, aby to ruplo, když řidič pořádně zatočí.

Tony Carella odevzdal dceru do rukou nastávajícímu zeti a ženich a nevěsta stanuli společně proti knězi. Byla to slav-

nostní chvíle a kostel ztichl.

Tommy viděl, jak se na .příjezdový cestě něco leskne, když jsme odjížděli, přemýšlel Carella. Nejspíš piliny z napilovaného čepu. Čep je tenkej. Deset minut s pilkou na železo by bohatě stačilo. A Sam Jones šel na půl hodiny na procházku. A Sam Jones měl zamazaný kalhoty. A byl to zase Sam Jones, kdo dovolil řidiči, aby se vzdálil od limuzíny a dal si někde kafe.

Kněz se pomodlil a pak požehnal manželskému páru svěcenou vodou. Tommy se potil a Angele se pod bílým závojem chvěly rty.

„Thomasi Giordano,” řekl kněz, „bereš si tuto ženu za svou zákonitou manželku, abyste spolu žili v posvátném stavu manželském? Budeš ji milovat, ctít a starat se o ni, jak se sluší na věrného manžela, ve zdraví i nemoci, štěstí i neštěstí, dáš jí přednost před všemi ostatními a zůstaneš s ní, dokud vás smrt nerozdělí?”

Tommy namáhavě polkl. „Ano.”

„Bereš si ty, Angelo Louiso Carellová, tohoto muže za svého zákonitého manžela, abys s ním žila v posvátném stavu manželském? Budeš ho milovat, ctít a starat se o něho, jak se patří na věrnou ženu, ve zdraví i nemoci…”

A právě Sam Jones, přemýšlel Carella, tak šikovně vystoupil z auta a šel si koupit cigarety chvilku předtím, než se to stalo.

„… štěstí i neštěstí, dáš mu přednost před všemi ostatními a zůstaneš s ním, dokud vás smrt nerozdělí?”

„Ano,” zašeptala Angela.

A tenhle Sam Jones, svědek a nejlepší přítel, zdědí podle Tommyho poslední vůle všechno, co patří Tommymu, když Tommy zemře. Sam Jones.

„A protože jste vyslovili svůj souhlas se sňatkem a potvrdili to zde před Bohem a tímto shromážděním, prohlašuji vás na základě moci, kterou mi svěřila katolická církev a zákony tohoto státu, mužem a ženou.”

Kněz učinil nad mladou dvojicí znamení kříže a Louisa Carellová, vzlykající vedle Teddy, najednou prohlásila: „A teď mám už dvě vdané dcery,” popadla Teddy za ruku a rychle a vroucně ji políbila.

Tommy nadzvedl nevěstin závoj a letmo a s ohromnými rozpaky ji políbil. Varhany znovu spustily. Se závojem shrnutým kolem bílé korunky, kterou měla ve vlasech, Angela usměvavě sevřela Tommyho paži a oba se obrátili k chrámové lodi. Fotograf zaznamenával každý jejich krůček.

Na faře zazvonil telefon.

Na faře podržela řádová sestra dveře otevřené a Steve Carella vešel do malého pokojíku. Vedle telefonu stál otec Paul v rouchu, v němž oddával. „Já jsem věděl, Steve, že tě do kostela přivede jen svatba,” řekl, „ale nenapadlo mě, že tě na faru přivede telefon.”

„Jsou dvě věci, o kterých zásadně nediskutuju,” odpověděl Carella, „a to je politika a náboženství. Volají ze služebny, otče?”

„Nějaký Meyer Meyer.”

„Děkuju.” Carella mu vzal z ruky sluchátko. „Haló, Meyere, tady Steve.”

„Ahoj, chlapče. Jak vám jde svatba?”

„Zatím dobře. Už jsou svoji.”

„Já jsem se dál pídil po tom, co je ten Sokolin vlastně zač.

Ještě tě to zajímá?”

„A jak!”

„Tak jo. Mluvil jsem s policajtem, kterej dohlíží na tu jeho podmínku. Vede příkladnej život, pracuje jako prodavač v jednom obchoďáku dole ve městě. Ale před dvěma tejdnama se přestěhoval z Isoly do Riverheadu. Mám jeho adresu, Steve. Podle mapy to vypadá, že je to jedenáct bloků od domu tvýho táty.”

Carella chvíli přemýšlel a pak řekl: „Meyere, udělal bys pro mě něco? My jsme tu před chvílí měli zatraceně podezřelej

malér. Zadrželi byste toho chlapa? Cítil bych se o moc lip.” Najednou si vzpomněl, že je na faře, a vrhl rozpačitý pohled na otce Paula.

„To víš, že jo. Tady je stejně klid. Možná že se toho ujmu sám.”

„Dáš mi vědět, až ho dostanete? My se teď chystáme jít k fotografovi, ale asi tak za hodinu budu doma u našich. Tam mě zastihneš.”

„V pořádku. Dej za mě hubičku nevěstě, jo?”

„Provedu. Ještě jednou díky, Meyere.” Carella zavěsil. Otec Paul se na něho podíval. „Nějaká nepříjemnost?”

zeptal se.

„Ne, nic vážného.”

„Doslechl jsem se o té havárii s autem. Nepříjemná udá-

lost.”

„Ano.”

„Ale žádné oplétačky?”

„Ne.”

„I když ta záležitost byla, abych tě citoval, zatraceně po-

dezřelá?”

Carella se usmál. „Do kostela jste mě dostal, otče,” řekl,

„ale do zpovědnice mě nedostanete.” Potřásl si s knězem rukou. „Byl to krásný obřad, otče. Díky.”

Venku čekaly limuzíny.

Carella šel ke Klingovi, stál tam s Teddy.

„To byl Meyer,” řekl. „Požádal jsem ho, aby našel Sokolina a zadržel ho. Myslím, že je to rozumný, co říkáš?”

„Myslím, že ano.”

Carella se rozhlédl. „Kdepak je náš milej Jonesy?”

„Vrátil se do domu.”

„Ale?”

„Jestli si myslíš to, co já, tak můžeš být klidnej. Cotton šel hned za ním.”

„Výborně.” Zavěsil se do Teddy. „Moje milá, ty jsi, jak vi-

dím, na omdlení. Pojď, sedneš si tady do toho pěkně klimatizovanýho cadillaku.” Otevřel jí dveře do limuzíny. „Jednou, až budu policejní prezident, tak ti takovej koupím, budeš se v něm vozit jenom ty.”

Když přijel taxík s Christinou a Hawesem, bavili se Ben Darcy a Sam Jones se zaměstnanci Svateb a oslav. Hawes zaplatil řidiči a pak obešel Carellovic dům k zadnímu vchodu. Na konci zahrady, uprostřed keřů, které oddělovaly Carellův pozemek od Birnbaumova, stálo obrovské lešení těsně před dokončením.

Jonesymu uvízla slova v krku, když spatřil Christinu. V šatech z ledově modrého šifónu, zavěšená do Hawese, šustila přes trávník a Jonesy ji sledoval s drzým, nezastíraným obdivem. Nespouštěl z ní oči, a když už byla skoro u něho, řekl:

„My se, myslím, neznáme. Já se jmenuju Sam Jones. Říkejte mi Jonesy.”

„Já jsem Cotton Hawes,” řekl Hawes. „A to je Christina Maxwellová.”

„Těší mě, že vás poznávám,” řekl Jonesy a vzal Christinu za ruku. „Oba,” dodal opožděně.

„Co je tohle za monstrum?” zeptal se Hawes a ukázal na obrovskou dřevěnou konstrukci.

„Z toho se bude pouštět ohňostroj,” vysvětlil jeden zaměstnanec.

„Vypadá to jako odpalovací rampa pro třístupňovou raketu,” mínil Hawes. Neušla mu Jonesyho neomalenost a jeho vyvalené oči mu trochu vadily. „Poletíme na Měsíc?”

„Vystřelíme pár raket,” řekl ten člověk. Zřejmě neměl smysl pro humor.

„Kdy to bude?”

„Jen co se setmí. Bude to nejfajnovější svatba, kterou tahle čtvrť zažila, na to vemte jed!”

„Angela si to zaslouží,” řekl Darcy.

„A Tommy taky,” dodal Jonesy a usmíval se na Christinu.

„Viděla jste tu mořskou pannu, slečno Maxwellová? Pojďte, já vám ji ukážu. Už navezli kýbly šampaňskýho. Je to úžasný.”

„Já nevím…” začala Christina a váhavě se podívala na Hawese.

„Pan Hawes určitě nebude mít námitky,” řekl Jonesy. „Jen pojďte!” Zavěsil se do ní a vedl ji k mořské panně, chráněné proti slunci plachtou. Spočívala na boku v jámě, kterou vyhrabali do podoby zmrzlé vany a do které naskládali tucty láhví šampaňského. Zdálo se, že to skutečně bude fajnová svatba.

Hawes se díval za Christinou, jak pomalu kráčí přes trávník, a uvědomoval si své rostoucí podráždění. Jedna věc je dělat někomu z přátelství tělesnýho strážce, i když je to otrava, ale jiná je nechat si před očima odloudit děvče.

„A co má být tohleto?” ozval se hlas vedle něho. „Válečná loď Missouri?”

Hawes se otočil. Člověk stojící pod lešením byl malý a hubený a téměř plešatý, až na věneček bílých vlasů. V modrých očích mu vesele jiskřilo. Prohlížel si lešení, jako by to skutečně byl technický zázrak století.

„Já jsem Birnbaum,” řekl. „Soused. Kdo jste vy?”

„Cotton Hawes.”

Potřásli si rukama. „To je zvláštní jméno,” řekl Birnbaum.

„Velice zvláštní. Jako Cotton Mather? Ten puritánský kněz?”

„Ano.”

„Já nejsem věřící.”

„Já taky ne.”

„Jdete ze svatby?”

„Ano,” řekl Hawes.

„Já taky. Poprvé v životě jsem byl v katolickém kostele. Já vám něco povím. Je to bubemajsele.”

„Co?”

„Žvást. Zdi chrámu se prý zřítí, jestliže do něj vejde Žid. Já jsem do něj vešel a zase vyšel a zdi zaplať Bůh dosud stojí. Představte si, že by se zdi zřítily při svatbě té mojí holčič-

ky cuckulul Příšerná představa! Oj, Bože, radši bych si usekl pravou ruku! Moc jí to slušelo, viďte?”

„Slušelo.”

„Angela je krásná dívka. Já nemám dceru, jen syna, právníka, žije v Denveru. Moje žena, chudinka ubohá, zemřela před třemi roky. Zůstal jsem na světě sám. Soused. Aspoň soused, když ne víc, že ano?”

„Být soused je dobrá věc,” řekl Hawes a usmíval se. Mužík se mu velice zamlouval.

„Ovšemže. Ale abyste si nemyslel, že se jen tak povaluju, musím vám říct, že jsem nejen soused, ale taky majitel hokynářství. Birnbaumovo hokynářství. Támhle o kousek dál. A žiju tadyhle. Vidíte ten dům? Bydlím tu už čtyřicet let a věřte nebo nevěřte, když jsem se sem přistěhoval, lidi mysleli, že Židi mají rohy a ocas. Jo, časy se mění, co? Zaplať Bůh za to.” Chviličku mlčel. „Znám obě děti od narození, Tommyho a Angelu. Jako své vlastní. Děti jedna radost. Tu dívenku mám rád. Já jsem dcerušku nikdy neměl, víte. Tak Tony objednal i ohňostroj?

Panečku, to bude svatba! Doufám, že ji přežiju. Líbí se vám můj frak?”

„Je moc pěknej,” řekl Hawes.

„To je to nejmenší, co jsem mohl udělat, vypůjčit si frak, když se vdává Tonyho dcera. Není trochu knop, co říkáte?”

„Ne, padne vám výborně.”

„To víte, už nejsem tak štíhlý, jako jsem býval. To dělá ten pohodlný život. Mám teď v tom hokynářství dva lidi. Konkurovat supermarketům není žádná hračka, to víte. Ale daří se mi. Jen daří? Podívejte se, jak tloustnu! Čím se živíte vy?”

„Já jsem divadelní agent,” opakoval Hawes svůj předchozí výmysl. Jestli má někdo v úmyslu ublížit Tommymu Giordanovi, nebylo by moudré vytasit se se svým pravým povoláním.

„To je dobrý kšeft. Slečna Maxwellová je taky od diva-

dla?”

„Je,” zalhal Hawes znova. „Tanečnice.”

„Myslel jsem si to. Krasavice! Ale já si na blondýnky potrpím.” Podíval se přes trávník. „Jonesy asi ne. Už ji nechal.”

Hawes se otočil. Christina se vracela k lešení. Sama. Jonesy nebyl v dohledu. Hawes si najednou uvědomil, že zmizel i Ben Darcy.

Já jsem tedy bezva polda, pomyslel si. Klábosím tady s hokynářem, zatímco chlápkové, co je mám hlídat, se ztratí někde v lešení!

„Měl by ses podívat na tu mořskou pannu,” řekla Christina. „Je vážně roztomilá.”

„Kam se poděl tvůj průvodce?” zeptal se Hawes.

Christina se zatvářila rozpačitě. „Povídal, že musí něco zařídit.” Odmlčela se. „Dál jsem se neptala, na dámu se to nesluší, že?” Znova se odmlčela. „Je docela fajn, nemyslíš?”

„K sežrání,” řekl Hawes. Vrtalo mu hlavou, kam Jonesy s Darcym odešli.

Fotoateliér nebyl daleko od riverheadského domu Tonyho Carelly. I pomalý řidič by tu vzdálenost ujel za necelých pět minut, a to i kdyby cestou nezastavoval všude, kde mu velela světla.

Fotograf se jmenoval Jody Lewis a tabule na průčelí jeho domu hlásala prostě U JODYHO, protože se mu to líbilo lip než U LEWISE. Ateliér byl přízemní hrázděný domek se skleněnou výlohou, v níž byly vystaveny fotografovy dosavadní práce. Na protější straně ulice, ve vzdálenosti asi osmi metrů od chodníku, stál jednopatrový dům s šesti okny do ulice. Z jednoho okna v prvním patře byl fotografův ateliér jasně vidět.

U okna stál muž a díval se přes ulici k ateliéru. Auta ještě nepřijela, to bylo dobře. Poskytlo mu to spoustu času, aby se připravil. Zapálil si doutník, pak přešel přes pokoj k pušce opřené o stěnu.

Puška byla terčovnice Winchester model 70, vyvinutá tak, aby vyhovovala požadavkům na účinnou terčovou střelbu na velké vzdálenosti i na lov drobné zvěře. Měla mohutnou a těž-

kou pažbu s velkým hlavištěm se zakulaceným hřbetem a s velkou pistolovou rukojetí zahnutou k lučíku. Vyznačovala se také terčovnicovou botkou s dlouhým širokým předpažbím.

Vzal pušku do ruky a prohlížel si ji, kouř z doutníku se mu vinul kolem obličeje a stoupal vzhůru.

K pušce byl namontován dalekohled modrá ocelová trubka o průměru dva a půl centimetru, osmadvacet centimetrů dlouhá. Vážila pouze třicet deka a měla adjustaci proti vychýlení střely větrem.

Muž odnesl pušku k oknu, opřel ji o okenní parapet a zamířil na dveře Jodyho fotoateliéru, přesně na jejich střed.

Pak se posadil a čekal.

Neuplynulo ani pět minut a u chodníku zastavily dvě limu-

zíny.

Otevřel závěr a zajistil ho v zadní poloze, znova opřel

pušku o okenní parapet a pečlivě zaměřil do určeného místa dveří. Jednou vzhlédl od dalekohledu, aby se přesvědčil, který z lidí vystupujících z vozů je Tommy Giordano.

A pak opět čekal.

Tommy vstoupil do dveří ateliéru.

Střelec přitiskl pevněji prst na spoušť A pak si Tommy přitáhl nevěstu k sobě, zády k ulici, ahlasitě ji políbil. Prst zaváhal. Tommy ji vtáhl dovnitř. Vhodný okamžik byl pryč.

Střelec zamáčkl se zaklením doutník a přichystal se čekat, až budou vycházet.

Jody Lewis byl zakrslý mužík, který vypadal jako něco, co vyskočilo z trikové kamery, když cvakla závěrka. S neutuchající energií poskakoval po svém ateliéru a brebentil: „Tohle jsou jediné ateliérové fotky, které pořídím. Nevěsty a ženicha. Je to váš příběh, příběh novomanželů. Právě proto nechci žádný skupinový fotky se svědkama a družičkama. Stál by o ně někdo? Tohle se týká jen vás. Tak to taky bude stát na deskách alba. Náš svatební den. Svatební den pana ženicha, a ne

svědka. Ne slečny družičky, ale nevěstinky. A já chci tady v ateliéru při správným osvětlení mít jenom jeden perfektní snímeček sličný nevěsty, Bůh jí žehnej, a jeden perfektní snímeček fešnýho ženicha, a jeden vás dvou společně. To je všechno a jde se na hostinu. Ale že by tím Jody Lewis končil? Kdepak, ani zdaleka. Dokonce ani zblízka. Budu s várna celou dobu, každou

62

minutu a budu vás fotit, když to nejmíň čekáte. Cvak, cvak, cvak dělá moje závěrka. Důvěrnej záznam vašeho svatebního dne. Až do hotelu, až do momentu, kdy Tommy přenese nevěstu přes práh a ona si položí střevíčky na práh přede dveřma. A pak zpátky sem, vyvolat film a udělat fotky, takže až se vrátíte z těch báječnejch líbánek, bude tu na vás čekat důvěrný albíčko s nápisem Náš svatební den. Budete ho mít na věčnou památku, jako připomínku událostí, na který byste jinak mohli zapomenout. Kdo by si pamatoval všechny ty podrobnosti, který se dneska staly nebo stanou? Takovou paměť nemá nikdo, jen kamera. A kamera jsem já. Já. Jody Lewis, ze hry a filmu téhož jména. A teď se posaďte tadyhle, milánkové, tak, to je ono, a tvařte se zamilovaně. Dělám si legraci. Bůh sám ví, že jste do sebe zakoukaný ažaž, ano, takhle, trochu se usmívejte, Tommy, proboha, nedívej se tak vážně, vždyť ona tě miluje! T
eď je to lepší. Vemte ho za ruku, Angelo, tak, hodná, a dívejte se tamhle,1” ne na kameru, tamhle na zeď, jak tam visí ten obraz, to je ono, nehýbat se, cvak. To bude nádhera!

Tommy, ty se teď trochu pootoč na židli, tak, a obejmi ji jednou rukou kolem pasu, objímat ji je přece požiteček, kamaráde, to je ono, a nečervenej se, jsi už ženáč, teď je to dobře, nehýbat se, nehýbat…”

„Jak se cítíš, Teddy?” zeptal se Carella.

Teddy se opatrně dotkla vyvýšeniny, která jí začínala hned pod ňadry. Pak umořeně obrátila oči k nebi.

„Brzo bude po všem. Nechtěla bys něco? Sklenici vody

nebo něco jinýho?”

Teddy zavrtěla hlavou.

„Nemám ti namasírovat záda?” Opět zavrtěla hlavou.

„Víš, že tě miluju?”

Teddy se usmála a stiskla mu ruku.

Paní, která otevřela dveře vilky v Riverheadu, bylo hodně přes padesát a bylo jí to jedno. Měla na sobě pomačkaný župan a okopané bačkory. Vlasy jí visely zplihle, jako kdyby se řídily příkazem své majitelky a vzdaly se vší snahy.

„Co si přejete?” zeptala se a probodávala Meyera a O’Briena očima podobnýma střepům zeleného achátu.

„Hledáme jistého Martyho Sokolina,” řekl Meyer zdvořile.

„Bydlí tady?”

„Bydlí. A co jste vy zač?”

Meyer trpělivě vytáhl náprsní tašku a otevřel ji, aby viděla připíchnutý odznak. „Policie,” řekl.

Paní se podívala na odznak. „Dobrá, pane detektiv. Co proved Sokolin?”

„Nic. Chceme mu jen položit pár otázek.”

„Co chcete vědět?”

„Chceme se zeptat, jaké má plány.”

„Není tady,” řekla paní.

„A jak se jmenujete vy, madam?” zeptal se Meyer trpělivě.

Pokud měl Meyer nějakou charakteristickou vlastnost, tak to byla nebetyčná trpělivost. Jako ortodoxní žid, narozený v převážně křesťanském okolí, měl jeden hendikep navíc. Jeho otec měl totiž humorný nápad obšťastnit syna dvěma stejnými jmény, pokládal to za dobrý vtip. Rodinné příjmení bylo Meyer. A starý Max Meyer se rozhodl, že syna, který se mu narodil v pokročilém věku, na truc mocnostem, které zavinily to opožděné otcovství, pojmenuje Meyer Meyer. Žert se uskutečnil, ale moc povedený nebyl, chlapec ho nosil na krku jako mlýnský kámen. Říct, že dětství Meyera Meyera bylo nekonečným sledem šar-vátek vyprovokovaných buď jeho jménem, nebo náboženstvím, by znamenalo udělat z velblouda komára. Neboť současně s pranicemi se v chlapci vyvinul smysl pro diplomacii. Meyer se naučil, že pěstmi lze vyhrát jen některé bitvy, o zbytek se musí postarat jazyk. A tak, aby zakryl jizvy způsobené otcovým rozmarem, osv
ojil si fasádu bezmezné trpělivosti. Dospěl dokonce k tomu, že starému otci před jeho smrtí odpustil. Teď, když dosáhl sedmatřiceti let, byla jediným pozůstatkem jeho mučivého dětství (nebo přesněji jediným viditelným pozůstatkem) hlava holá jako hlava pověstného amerického orla.

Trpělivě opakoval: „A jak se jmenujete vy, madam?”

„Mary Murdochová. Co je vám po tom?”

„I nic,” řekl Meyer. Podíval se na O’Briena a ten o krůček ustoupil, jako by se nechtěl hlásit k národní spřízněnosti s touhle ženskou. „Řekla jste, že pan Sokolin není doma. Smíme se zeptat, kdy odešel?”

„Dneska brzo ráno. Vzal s sebou ten svůj krám, ten roh, zaplať pánbu.”

„Roh?”

„Trumpetu, křídlovku, saxofon, nebo jak se tomu krámu říká. Cvičí na něm od rána do večera. Jakživi jste neslyšeli tak příšerný zvuky. Vědět, že hraje na roh, tak jsem mu ten byt nepronajala. Ostatně, mohla bych ho vyhodit.”

„Vy nemáte ráda hráče na dechy?”

„Já bych to řekla takhle. Je mi z nich na blití.”

„To je opravdu originálně řečeno.” Meyer si odkašlal. „Jak víte, že Sokolin odešel i s nástrojem?”

„Viděla jsem ho. Má na to futrál. Černej futrál. V tom má ten nemožnej krám. Ve futrálu.”

„Pouzdro na trubku?”

„Nebo na křídlovku, nebo na saxofon, to je všecko jeden šmejd. Dělá to děsnej randál, ať je to co chce.”

„Jak dlouho už tu bydlí, slečno Murdochová?”

„Paní Murdochová, bych si vyprosila. Bydlí tady dva tejd-

ny. A jestli bude otravovat s tím svým saxofonem, tak tu už dlouho bydlet nebude, to si pište.”

„Tak on je to saxofon?”

„Nebo trumpeta, nebo křídlovka, nebo nějaká taková hovadina,” řekla. „Dostal se do maléru s policajtama?”

„Ne, to zrovna ne. Nevěděla byste, kam dneska ráno odešel?”

„Nevěděla. Nic neřek. Já ho jen viděla, jak odchází, nic víc. Ale obvykle vysedává v baru tady na hlavní třídě.”

„Která třída to je, paní Murdochová?”

„Třída Dover Plains. Každej ji zná. Vy naši hlavní třídu neznáte?”

„Ne, my tady moc…”

„Dva bloky směrem dolů a pod most nadzemky. Třída Dover Plains. Tady ji zná každej. Tam vysedává v baru. Jmenuje se to tam U veselýho draka, to je taky jméno pro bar, no řekněte? Vypadá to spíš na čínskou restauraci.” Paní Murdochová vycenila v úsměvu zuby jako smrtka.

„Víte určitě, že tam bude?”

„To se ví, že bude.”

„Jak si můžete být tak jistá?”

„Takhlenc,” řekla paní Murdochová. „Já si tam občas taky zajdu na skleničku.”

„Aha, chápu.”

„To ale neznamená, že chlastám.”

„Já vím.”

„Dobrá. Ještě něco?”

„Už asi nic. Možná že se vrátíme.”

„Proč?”

„Protože se s vámi tak příjemně povídá,” řekl Meyer a paní Murdochová práskla dveřmi.

„Panečku!” ulevil si O’Brien.

„Máme kliku, že nezačala střílet,” řekl Meyer. „Když jsem s tebou, tak očekáváni kulku.”

„Třeba začne střílet, až se vrátíme. Jestli se vrátíme.”

„Třeba jo. Drž nám palec.”

„A teď kam?”

„K Veselýmu drakovi,” řekl Meyer. „Kam jinam?”

Veselý drak nezískal své jméno z žádného očividného důvodu. Výzdoba nebyla čínská. V dohledu nebyl žádný Číňan. Hospoda U veselého draka vypadala jako každá jiná krčma v předměstské čtvrti, kam v neděli odpoledne chodí obvyklá směs pijáků. Meyer a O’Brien tam vešli, po zářícím slunci venku přizpůsobili oči šeru a přistoupili k výčepu.

Meyer ihned ukázal odznak. Hospodský si ho prohlédl naprosto lhostejně.

„Co má bejt?” řekl.

„Hledáme člověka, který se jmenuje Marty Sokolin. Znáte

ho?”

„A má bejt?”

„Ano, nebo ne?”

„Znám.A má bejt?”

„Je tu teď?”

„Vy nevíte, jak vypadá?”

„Ne. Je tu?”

„Není. Co proved?”

„Nic. Čekáte ho dneska?”

„Jak to mám vědět? Vobčas se tu vobjeví. Bydlí tady te-

prve krátkou dobu. Co proved?”

„Nic. Už jsem vám to řekl, že?”

„Neni von tak trochu cvok?”

„Jak to myslíte?”

„Dyť víte. Cáknutej.” Hostinský si poklepal ukazováčkem na čelo. „Pošahanej.”

„Proč si to myslíte?”

„Lesknou se mu voči. Fanaticky, víte. Kór když pije. A je to pěknej hajzl. Nechtěl bych si s ním něco začít. Falešnej jako kočka.” Odmlčel se. „Promiňte mi tohle klišé.” Vyslovil to „klí-

šo”.

„Jistěže. Nevěděl byste, kde by mohl být zrovna teď?”

„Zkusili ste to u něj doma?”

„Zkusili.”

„A tam jako neni?”

„Není.”

„Co proved?”

„Nic. Neřekl byste nám, kde by mohl být, jestli to ovšem

víte?”

„Já nevim, jesli to vim. Zkusili ste to v bejváku u tý jeho holky?”

„Ne, kdo je to?”

„Menuje se Oona, dál nevim. Co řeknete takovýmu menu? Museli byste ji vidět. Hotová bomba! Akorát pro grázla jako je Sokolin.”

„Říkáte Oona? A příjmení neznáte?”

„Ne, jenom Oona. Jak ji zmerčíte, hned ji poznáte. Blondýna s kozama jako ananasy.” Odmlčel se. „Promiňte to klíšo.”

„Jistěže. Máte tušení, kde bydlí?”

„Samo.”

„Kde?”

„V tyhle ulici o kus dál. Na rohu je penzion. Vona je tu taky nová.

Já vim, kde bydlí, jen proto, že se zmínila vo kvartýru, kde se dá taky jíst. A to může bejt jedině ten barák na rohu. Jedinej z těch, co pronajímaj pokoje, chci říct.”

„Rozumím,” řekl Meyer. „Můžete nám ji popsat trochu podrobněji?”

„No, jak sem řikal, má ty vohromný ananasy. Hubu jako zaklapnutou past, hezkej nos, voči jak modrej led a blond vlasy jako pole žita.” Zarazil se a v duchu probíral všechny příměry, jestli se neprovinil dalšími „klíši”. Zřejmě se přesvědčil, že ne, přikývl a dodal: „Jesli ji najdete, tak ji sichr poznáte.”

„To rádi slyšíme,” řekl Meyer. „Byla tu dneska?”

„Nebyla.”

„Hrál tu někdy Sokolin na roh?”

„Na co?”

„Na roh.”

„Tak von hraje na roh? Páni, zázrakům teda neni nikdy konec!”

„Jak se jmenuje ten barák? Ten, co se tam dá taky jíst?”

„Na zeleným rohu.” Výčepní pokrčil rameny. „Barák je zelenej a je na rohu. Věřil by člověk, po čem lidi pomenujou baráky?”

„Je tohle váš dům?”

„Jo.”

„Proč jste ho pojmenoval U veselého draka?”

„Ale, to byl takovej vomyl. Ten malíř mi po telefonu špatně rozuměl a tak to namaloval takle. Řikal sem si, nač to měnit jen proto, že sem to chtěl jinak?”

„Jak jste to chtěl původně?”

„Mělo se to menovat U veselýho vandráka. To víte, lidi dělaj blbosti pořád. Proto maj na konci tužek gu -” zarazil se, aby nevyslovil zas jednu banální myšlenku.

„Tak my půjdem, Bobe,” řekl Meyer. „Mockrát děkujeme, že jste se nám věnoval, pane hostinský.”

„Rádo se stalo. Myslíte, že ji čapnete?”

„My chceme čapnout jeho,” řekl Meyer.

Já chci dostat jen jeho, říkal si v duchu střelec.

Co tam tak dlouho dělají? Kolik fotek vůbec potřebujou? Podíval se na hodinky.

Byli v ateliéru už čtyřicet minut. To je doma nečekají?

Nemá každou chvíli začít hostina? Proboha, proč jim to trvá tak dlouho?

Dveře ateliéru se otevřely.

Střelec se podíval puškovým dalekohledem a znova zaměřil přesně na střed dveří.

Čekal.

Svatebčané se začali jeden po druhém trousit otevřenými dveřmi ateliéru.

Kde je ksakru Tommy Giordano? Je tohle…? Ne, to není on.

A tady, tady je nevěsta… a tuhle…

Ve dveřích se objevil Tommy. Střelec zatajil dech. Jeden, dva… teď!

Stiskl kohoutek a vystřelil rychle za sebou dvě rány.

Na ulici to znělo jako rány z výfuku auta. Carella, který už seděl v jedné limuzíně, je neslyšel. Obě střely zasáhly zeď vlevo od veřejí a pak někam odsvištěly. Tommy, který je nepostřehl, se rozběhl k prvnímu vozu a usedl do něj i s nevěstou.

Vozy odjely a střelec zaklel. Pak uklidil pušku od okna.

Na jednom konci pozemku Tonyho Carelly, nedaleko čáry, která ho dělila od Bimbaumova, a vlevo od chystaného ohňostroje, umístily Svatby a oslavy, s. r. o., pódium pro kapelu. Bylo ověšené bílými fábory a ozdobené květinami a skvěle se hodilo pro místní kapelu, kterou starý pan Carella najal. Kapela se nazývala Orchestr Sála Martina Sal Martino dával přednost orchestru a skládala se z těchto hráčů:

jednoho pianisty jednoho bubeníka

čtyř saxofonistů (dvou tenorů a dvou altek) dvou trumpetistů (první trubky a druhé trubky) a pozounisty.

Ansámbl by byl ve skutečnosti úplný no prosím, rytmice by neškodil basista, ale nebuďme malicherní zkrátka, byl by kompletní i bez pozounisty. Dvoučlenná žesťová sekce v osmičlenné kapele (totiž orchestru) je rozhodně víc než dost. První trubka by udávala tón a druhá by zvládla všechna sólíčka a přihrávky. Vzhledem k tomu, že kapela (orchestr, to se ví) měla plnou saxofonovou sekci, v níž každý člen zároveň dubloval na

klarinet, znamenaly by ty dvě trubky velice vyváženou žesťovou složku. Ten pozoun opravdu nebyl nutný.

Jenže na pozoun hrál Sal Martino.

Hrál taky na lesní roh, ale nikdy na kšeftech. Troubení na lesní roh omezoval výhradně na soukromí své ložnice. Nutno přiznat, že nebyl špatný hornista, stejně jako nebyl špatný pozounista. Ale kapela ho potřebovala asi stejně, jako potřebovala zmenšený kvint-akord. Nebo zvětšený malý septakord. Kapela dávala přednost jednoduchým akordům v dur. Zmenšený nonakord jim dokázal rozhodit zkoušky nejmíň na týden. Hlavní tóninou orchestru Sála Martina byla jednoduchost. A jednoduchost si rozhodně nežádala pozoun v žesťové sekci. Ale takové už jsou rozmary šéfů.

Mimoto, když Sal Martino stál na pódiu a dirigoval svůj orchestr, vypadal jako profesionál. Táhlo mu na třicítku, měl načesanou černou kštici a malý černý knírek. Oči měl modré a velice oduševnělé. Měl široká ramena a úzké boky a dlouhé nohy, jež se během dirigování vlnily s lehkostí hodnou Elvise Presleyho. Někdy dirigoval pravou rukou, někdy zase koncem pozounu. Někdy se prostě usmíval do publika a nedirigoval vůbec. Ať dělal cokoli, kapela zněla stejně.

Mizerně.

Mizerně snad zrovna ne, ale za moc to nestálo.

Zvlášť špatně zněli, když ladili, ale všechny kapely znějí špatně, když chytají áčko od pianisty. To odpoledne ve tři čtvrtě na pět se Martinův orchestr rozehrával a ladil a zněl celkem přesně jako Filharmonie bostonských hasičů, jenom bez toho Bostonu a bez té filharmonie. Hawes, od přírody milovník hudby, sebou šil na židli a poslouchal tu kakofonii. Trochu ho znepokojovalo i to, že prozatím nebylo nikde vidět Sama Jonese ani Bena Darcyho. Jenže rozpoznat někoho na Carellovic zadní zahradě bylo čím dál tím nesnadnější. Ihned po dokončení obřadu se do jejich domácnosti nahrnuli svatební hosté, kteří se poplácávali, objímali a líbali, jako by se neviděli od poslední

svatby nebo pohřbu což byla nejspíš pravda. Ložnice a sousedící koupelna v přízemí byla určena dámám, podobné zařízení v prvním patře pánům. Jakmile všechno to objímání a líbaní skončilo, odebraly se dámy do dolní ložnice, aby se upravily, takže mezi zadní zahradou, zadní verandou a ložnicí a koupelnou byl neustálý obousměrný provoz. Hawesovi se z toho poněkud točila hlava. V tom moři cizích tváří toužil po jen o něco známějších obličejích Darcyho a Jonesyho, ale prozatím se mu oba dočista ztratili.

„Co se děje?” zeptala se Christina.

„Jen uvažuju, kam odešli Darcy a Jonesy.”

„Musí tu přece někde být.”

„To jistě, ale kde?”

„Zkusil jsi to na pánech?”

„Ne”

„Tak to zkus.”

„Dobrá, zajdu tam. Nenamluv si tady někoho, zatímco budu pryč.”

„Vážně, Cottone, udělala bych já něco takovýho?”

„Co by ne.”

Vešel do domu. Nějaká ženská vycházející z ložnice řekla jiné: „Ona už je zase v tom, věřila bys tomu? Nebyla jsem v posledních letech na jediný svatbě, na který by nebyla v tom.”

„Má ráda děti,” usoudila její přítelkyně.

„Děti nejsou to, co má ráda nejvíc,” prohlásila první a obě se hystericky rozesmály. Málem vrazily do Hawese, který mířil ke schodům.

„Promiňte,” řekla první a obě s pochechtáváním vyšly ven. Hawes šel nahoru. Ložnice byla plná blízkých a vzdálených příbuzných Carellů a Giordanu. Vysoký, modrooký a blond mužský se opíral o rám dveří. „Vyprodáno, strejčku.”

„Hmm,” řekl Hawes. „Já počkám.”

„Nic jinýho nám nezbejvá,” souhlasil blonďák.

„Thunderbird není sportovní auťák,” řekl někdo vedle Ha-

wese svému společníkovi. „A corvette taky ne. Mám pro tebe novinku. Charlie. Americkej sportovní vůz je zvíře, který neexistuje.”

„Že ne?” divil se Charlie. „Tak jak to, že se jim říká sportovní vozy?”

„A jak by se jim mělo podle tebe říkat? Obrněný tanky? Já ti něco povím, chceš?”

„Co?” zeptal se Charlie.

„Když majitel opravdickýho sportovního vozu míjí na silnici americkej sporťák, tak mu ani nezamává.”

„A co z toho?”

„Je to přece zdvořilost jako smeknout klobouk štětce. A oni to neudělají. Protože americký sportovní vozy nejsou sportovní vozy. Na silnicích je berou jako housenky. Fakt.”

„A kterej je teda právej sportovní vůz?”

„Takovej MG nebo jaguár nebo talbot, alfa romeo nebo ferrari nebo ghia nebo…”

„Stačí, stačí,” zarazil ho Charlie.

„… nebo Mercedes-Benz nebo…”

„Stačí,” opakoval Charlie. „Já jsem přišel na záchod, a ne na přednášku o zahraničních autech.”

Dveře od koupelny se otevřely. Vyšel štíhlý muž s brýlemi a zavíral si zip na kalhotách.

„Je tam ještě někdo?” zeptal se Hawes.

„Prosím?”

„V koupelně.”

„Ne, ovšem že ne. Kdo by tam měl být se mnou?” Muž se odmlčel a pak řekl rozhořčeně: „Kdo jste?”

„Vodovody a kanalizace,” odpověděl Hawes. „Jsem tu na kontrole.”

„Jo tak.” Po chvíli muž dodal: „Všechno oukej?”

„Naprosto. Děkuju.” Hawes se ještě jednou rozhlédl po ložnici. Ne, ani Darcy, ani Jones. Zrovna se chystal vrátit dolů, když se ze zahrady ozval jásot. Hawese napadlo, jestli Svatby

a oslavy nenarazily na ropu. Ale hned si uvědomil, co se děje.

„Už jsou tady!” zaječel někdo. „Jsou tady!!!”

V tu chvíli spustil orchestr Sála Martina svatební pochod. Hawes se připojil ke všeobecnému úprku dolů po schodech. Z dolejší ložnice se valil proud žen. Děti vřískaly a hihňaly se a utíkaly na zadní verandu, aby nepropásly příchod nevěsty a ženicha. Hawes se s povzdechem zapřísáhl, že se nikdy neožení.

Když se konečně protlačil na verandu, našel tam Christinu, jak hovoří s Jonesem.

„Ale, ale,” řekl. „To je překvapení! Kde jste byl, Jonesy?”

„Proč? Hledá mě někdo?”

„Ne, byl jsem jen zvědav.”

Hawes se na Jonesyho pátravě a skepticky podíval. Martinovi chlapci už potřetí hřměli refrén svatebního pochodu.

Hudba se rozpačitě odmlčela, když se pianista pokusil přeladit do jiné tóniny. Nepodařilo se mu to, takže bezmocně zamrkal na Martina, který kapele rozpočítal na tři a zuřivým máváním pozounu je dovedl k písni „Chci ti říkat miláčku”.

Pořadatel, dodaný Svatbami a oslavami, se vřítil na parket a nařídil Tommymu, aby provedl Angelu. Tommy nápovědu nepotřeboval.

„Svědek!” volal pořadatel. „Družička!”

„Pardon!” řekl Jonesy a rozběhl se k dlouhému dřevěnému obdélníku, který představoval taneční parket a byl obklopen dlouhými, bělostnými stoly. Obejmu! družičku, pořadatel blaženě zazářil a začal párovat svatebčany: pomocníky s družičkami, Tonyho a Louisů Carellovy, Steva a Teddy a vůbec všechny, kdo měli na sobě frak nebo slavnostní toaletu. Kapela přeladila na píseň „Navždy”, pořadatel zazářil ještě víc, vyrval Angelu z Tommyho objetí a strčil ji do náručí Jonesymu. Do Tommyho prázdné náruče šoupl jednu družičku, což Tommy přijal s poněkud rozpačitým úsměvem. Pomocníci a družičky si začali vyměňovat partnery, Tony Carella a jeho snacha tiskli

bříško k bříšku a rejdili po parketě, Louisa Carellová se octla v náručí svého syna.

„Tak co?” řekl Carella. „Jsi šťastná, máti?”

„Jsem. Byla to krásná svatba. Měl ses taky ženit v kostele, hochu.”

„S tím už přestaň.”

„Tak dobře, ty neznabohu.”

„Nejsem neznaboh.”

„Nechodíš do kostela.”

„Já v neděli pracuju.”

„Vždycky ne.”

Kapela jakž takž úspěšně přešla k „Výročnímu valčíku”. Pořadatel máchal rukama na lidi stojící kolem a ti se začali ve dvojicích trousit na parket a připojovat se ke svatebčanům.

Tommy zdvořile, nicméně rozhodně umístil družičku do náruče Jonesymu a přitáhl k sobě nevěstu. Vysoká rudovláska v zelených šatech, které byly na ní určitě nastříkané sprejem, se najednou vytrhla svému tanečníkovi a vykřikla: „Steve! Steve Carello!”

Carella se otočil. Rudovlásčin hlas by nebyl nazval melodickým. Zaburácel přes taneční parket s energií atomového výbuchu. Teddy Carellová, která tančila se svým tchánem, se náhodou otočila ve chvíli, kdy se rudovláska vrhla Carellovi kolem krku a vlepila mu hubičku.

Carella jen zamrkal.

„Steve!” řekla rudovláska, „ty se na mě nepamatuješ? Ty se nepamatuješ na Faye?”

Carella měl zřejmě trochu potíže s pamětí. Zřejmě měl potíže i se samotnou Faye, která mu dosud pevně ovíjela krk oběma pažemi. Zelené šaty byly na ní nejen nastříkané sprejem, ale byly k tomu vpředu hodně vystřižené, opravdu hodně. Carella se jí podíval přes rameno na Teddy kroužící kolem v náručí jeho otce a viděl, že se začíná mračit.

„Já… já…” vykoktal, „já si honem…”

„New Jersey,” napověděla dívka. „Flemington? Svatba?

Ty se nepamatuješ, jak jsme si tenkrát zařádili?”

Carella si matně připomněl nějakou svatbu před mnoha a mnoha lety. Bože, kolik mu tenkrát bylo, snad osmnáct, a ano, byla tam jedna sedmnáctiletá zrzka, pěkně urostlá, a ano, tančil s ní celou noc, ano, jmenovala se Faye, no nazdar!

„Ahoj, Faye,” vypravil ze sebe.

„Tak pojď!” zavelela Faye. „Pojď si se mnou zatancovat!

Nebudete se zlobit, že ne, paní Carellová?”

„Nebudu,” řekla Louisa, „ale…” pohlédla s obavou přes parket na Teddy, která natahovala krk přes její rameno, aby viděla nejnovější vývoj.

Faye přitáhla Carellu k sobě, levou paží ho objala kolem krku a Carellovi vnikla do nosu vůně omamného parfému, div ho to neporazilo. Faye přitulila obličej k jeho.

„Jak ses měl celou tu dobu, Steve?” zeptala se.

„Oženil jsem se,” odpověděl Carella.

Na druhém konci parketu se snažil Ben Darcy přebrat Tommymu Giordanovi nevěstu. Tommyho to překvapilo, ale Angelu nepouštěl ani na vteřinu.

„Ale jdi,” řekl Ben s úsměvem. „Musíš se podělit o svý bohatství!”

Tommy se zdvořile uklonil a přenechal Angelu Benovi. TI dva chvíli tančili mlčky.

„Šťastná?” zeptal se Ben po chvíli.

„Ano.”

„Máš ho ráda?”

„No jistě,” odpověděla Angela. „A moc!”

„Já jsem doufal… však víš…”

„Co, Bene?”

„My jsme přece jako děti byli nerozluční, Angelo.”

„Ano, já vím.”

„Řekla jsi mi, že mě máš ráda.”

„Já vím, že jsem to řekla. Byli jsme děti, Bene.”

víš?” li…”

„Já jsem tě miloval, Angelo.”

„Bene…”

„Už nikdy jsem nepotkal děvče, který by se ti vyrovnalo,

„Myslím, že se už brzy půjde ke stolu. Snad bysme mě-

„Žádná nebyla tak hezká jako ty, tak elegantní, tak vřelá a

vzrušující jako…”

„Bene, prosím tě!”

„Odpusť, Angelo. Já jen… myslíval jsem si, že to budeme my. Mohli jsme to být my, víš.”

„Každý člověk jednou vyroste, Bene.”

„Angelo… ty jsi jednou řekla… když jsme byli mladší… když ses seznámila s Tommym… já jsem ti jednou zavolal a tys mi řekla, že je mezi náma konec. Vzpomínáš si na to?”

„Ano, Bene, vzpomínám.”

„Neměla ses se mnou rozcházet po telefonu. Po tom, co jsme jeden pro druhýho znamenali.”

„Omlouvám se ti. Asi jsem… asi jsem jen chtěla, aby bylo mezi náma jasno, Bene. Chtěla jsem to mít za sebou. Že je konec. Nechtěla jsem, aby se to táhlo, jak se někdy stává…”

„Já vím, já vím, to je v pořádku, já se nezlobím. Ale… když jsem s tebou tehdy mluvil po telefonu, řekl jsem ti, že… kdyby se to mezi tebou a Tommym nějak pokazilo, budu čekat. Pamatuješ se na to?”

„Ano, pamatuju.”

„A ty jsi řekla: Dobrá, Bene, budu si to pamatovat. Vzpomínáš si, že jsi to řekla?”

„Je to už tak dávno, Bene. Já opravdu…”

„Já pořád ještě čekám, Angelo.”

„Cože?”

„Kdyby něco neklapalo, kdyby mezi várna k něčemu došlo, jsem tady. Můžeš se mnou počítat. Hned tě přijmu zpátky, Angelo. Miloval jsem tě tenkrát, Angelo, a nepřestal…”

„Bene, prosím tě, mlč! Prosím tě!”

„Jen nezapomeň, že na tebe budu čekat. Budu čekat, Angelo!”

„Na zeleném rohu” byl dům zastíněný stromy, k němuž se vinula pěšina lemovaná rozkvetlými keři azalek. Meyer a O’Brien došli zvolna ke vchodu a zazvonili.

„Už jdu,” ozval se hlas a ke dveřím se blížily kroky. Dveře se otevřely. Stála v nich drobná usměvavá paní v tmavomodrých šatech. Někde v domě zaštěkal pes.

„Dobrý den,” řekla.

„Dobrý den,” odpověděl Meyer. „Vy jste majitelka tohoto domu?”

„Propáníčka, snad neposílají obchodníci agenty po domech taky v neděli?” zeptala se osůbka.

„Ne, my jsme od policie,” řekl Meyer. Z úst drobné paní rázem zmizel úsměv. „Ne, nelekejte se,” dodal Meyer, „chtěli jsme se -”

„Já jenom hlídám psa,” řekla paní. „Já tady nebydlím a o nějakých nezákonnostech, které se tu dějou, nic nevím. Chodím sem hlídat psa, to je všechno.”

„Nikdo nic nezákonného nespáchal,” řekl O’Brien. „My jsme se vás chtěli jen na něco zeptat, madam.”

„Jenže já o lidech, co tu bydlí, nic nevím. Já jen hlídám psa. Jmenuje se Butch, a když ho tu nechají samotného, cítí se tak opuštěný a nešťastný, že okusuje a trhá nábytek. Tak jsem tu s ním já. Butch je jediný, koho tady znám.”

„Majitele domu neznáte?”

„Paní a pana Traversovy znám, ale ne tak dobře jako Butche. Butch je zlatý retrívr, jenže ničí nábytek, a proto jsem…”

„Znáte ještě někoho, kdo tu bydlí?”

„Ano. Úplně nahoře bydlí starý pan Van Ness, ale teď není doma. Pak je tu paní Wittleyová, ale ta je taky pryč. A ještě je tu ta nová nájemnice, Oona Blakeová, ale ta je zrovna taky

někde mimo dům. Nikoho z nich neznám doopravdy, až na Butche. Chodím sem jen kvůli němu. Já jsem na hlídání nejlepší z celého okolí.”

„Ta Oona Blakeová,” řekl O´Brien. „Je to slečna, nebo paní?”

„Slečna, to se rozumí. Vždyť je to teprve děvče.”

„Jak je stará?”

„Řekla bych, že jí ještě není třicet.”

„Řekla jste, že je zrovna taky pryč. Víte, v kolik hodin odešla?”

„Ano. Brzo ráno. Vím to, protože Traversovi odjeli na víkend a já hlídám Butche. Přišla jsem včera a byla jsem tu dneska ráno, když slečna Blakeová odcházela.”

„Věděla byste, kolik mohlo být?”

„Bylo to hnedka po snídani. Já taky vařím, když jsou Traversovi pryč, víte.”

„Přišel pro ni někdo?”

„Pro paní Traversovou?”

„Ne, pro slečnu Blakeovou.”

„Aha, ano, někdo pro ni skutečně přišel.”

„Kdo?”

„Já ho neznám. Už jsem vám řekla, že moc nevím o tom, co se tady děje. Jestli chcete vědět, tak Traversovi to tu vedou trochu moc ležérně. Příliš ležérně.”

„Měl ten člověk s sebou něco?”

„Který člověk?”

„Ten, co přišel pro slečnu Blakeovou?”

„Aha, ten. Ano, měl. Měl pouzdro na pozoun.”

„Pouzdro na pozoun? Ne na trubku nebo na saxofon?”

„Ne, na pozoun. Já přece pozoun poznám. Dlouhé černé pouzdro. Seděl v obývacím pokoji a žaluzie byla stažená, ale pouzdro na pozoun jsem viděla, bylo opřené o židli.” Drobná paní se odmlčela. „Ona tady stejně nebude dlouho, ta Oona Blakeová.”

„Proč myslíte?”

„Hlídala jsem psa minulý týden. Měla ten den tři telefony, všechny z jednoho místa. Z realitní kanceláře. Ta tu dlouho nepobude. Kdepak Oona!”

„Která kancelář to byla? Vzpomněla byste si?”

„Jakpak by ne. Tři telefony v jednom dni. Ještě k tomu to není daleko.”

„Jak se jmenuje?” zeptal se O’Brien.

„Pullenova realitní kancelář. Příští stanice nadzemky.

Hned na rohu pod stanicí.”

„Můžete nám říct, jak ta Oona Blakeová vypadá?” zeptal se Meyer.

„To víte, že ano. Ale moc toho o ní nevím. Čím mám za-

čít?”

„Co měla na sobě ráno, když odcházela?”

„Červený hedvábný šaty s velkým dekoltem. Červený lo-

dičky s vysokým podpatkem. Naboso. Ve vlasech něco jako

červený péro a štrasovou brož.”

„Měla kabelku?”

„Takovou tu maličkou, co se do ní vejde pudřenka a rtěnka a pár nějakých drobnůstek.”

„Taky červenou?”

„Ne, tmavomodrou, řekla bych, že z flitrů.”

„A jak byste popsala ji?”

„Je blondýna, řekla bych, že přirozená. A je pěkně vyvinutá, podle mého názoru má něco se štítnou žlázou. V každém případě je jako hrom do police. A řekla bych, že je jí všude plno. Anebo snad jen mluví tak hlasitě. A řekla bych, že je moc hezká. Modrooká. Dělá dojem… já nevím… že je zdatná, řekla bych. Hezky se směje a má pěkný nos. Pomůže vám to?”

„Pomůže. Mockrát vám děkujeme.”

„Jdete teď do té realitní kanceláře?”

„Ano.”

„Být vámi, tak s tím počkám. Mají v neděli zavřeno.”

Klingova partnerka měla červené hedvábné šaty a červené lodičky s jehlovými podpatky, ve vlasech červené péro, které Klinga šimralo na tváři, když s ní manévroval po tom provizorním parketu. Lidé se začínali trousit ke stolům a ke sklenicím koktejlu, rozestaveným po stole. Kling začínal pociťovat hlad. Snad to bylo tím, jak dívka tančila. Pohybovala se nervózně a agresivně a vyžadovalo to všechnu jeho obratnost, chtěl-li se jí vyrovnat. Měla velice bujné poprsí a při tanci se k němu tiskla, její dlouhé světlé vlasy ho lechtaly na tvářích. Vypadala velice žensky a mile i když jí byl takový kus, ale její agresivita vyvolávala v Klingovi dojem, že po parketu vede ona jeho. Ta energie přímo kontrastovala s modrýma očima a rozkošným úsměvem, který ho k ní přilákal. Oči a úsměv byly skrz naskrz ženské, zato tanec byl pohybem ocelářského magnáta, člověka, který urputně jde za svým cílem.

Kapela, když si na ni člověk zvykl, nebyla koneckonců tak špatná. Hráli zrovna směsku foxtrotů, celkem hladce přecházeli z jedné skladby do druhé a udržovali stálý rytmus, na který se dalo docela obstojně tančit. Sal Martino odložil pozoun na židli, která stála na pódiu vedle něho, dirigoval pravou rukou a občas se na tanečníky usmál. Číšníci běhali s nápoji přes trávník sem a tam. Kling zapátral očima po parketu. Ben Darcy dosud tančil s Angelou a zdálo se, že se hádají. Carella tančil s rudovláskou, která zcela nepochybně vyskočila ze stránek Playboye, ačkoli uvažoval Kling totéž se dalo říct o blondýně, která postrkovala po parketu jeho. Na Teddy Carellové bylo vidět, že se jí ta rozparáděná dívka v zeleném příliš nezamlouvá. Ani Cotton Hawes se netvářil moc šťastně; zachmuřeně přihlížel, jak Christina Maxwellová tančí se Samem Jonesem.

Tahle svatba má ránu, říkal si v duchu Kling. Každej je bez sebe štěstím. Dokonce i Steve se mračí, i když nechápu, proč by se někdo měl kvůli tý zrzce mračit!

„Já myslím, že nevím, jak se jmenujete,” řekl blondýnce v

červeném.

„Bodejť byste to věděl,” odpověděla. Hlas měla hluboký a chraptivý.

„Já jsem Bert.”

„Teší mě.”

Čekal, že se dívka vytasí se svým jménem. Když to neudělala, nechal to plavat. Snad se nezblázní, když mu holka nechce prozradit, jak se jmenuje? Nutit ji nemá smysl. Mimoto, řekl si s ohledem na svou snoubenku, tancuju jen proto, abych netvrdnul mimo parket a nebudil podezření.

„Jste příbuzná?” zeptal se.

„Nejsem.” A po pauze: „Vy ano?”

„Ne,” řekl Kling. A po pauze: „Tak přítelkyně nevěsty?” Dívka na zlomek vteřiny zaváhala. Pak řekla: „Ano.”

„Hezká svatba,” řekl Kling.

„Báječná,” souhlasila dívka a tlačila ho dál po parketu, jako by bůhvíkam pospíchala.

Na pódiu pro kapelu se Sal Martino shýbl a sáhl po pozounu.

Kling zachytil ten pohyb koutkem oka. Otočil se obličejem ke kapelníkovi, kterému se při tom pohybu rozevřelo sako.

Rychle se vztyčil s pozounem v rukách.

Kling bezděky sevřel blondýnku v pase pevněji.

„Hej!” řekla. „Ne tak hr, chlapečku!”

Kling ji pustil. „Promiňte, slečno,” řekl a nechal ji stát uprostřed parketu.

Teddy Carellová seděla u nevěstina stolu, unuděně upíjela manhattan a sledovala pohledem manžela, jak křepčí v náručí sexbomby z Flemingtonu ve státě New Jersey.

Je to nespravedlnost, myslela si hněvivě. Tady nemůžu soutěžit. Nevím, kdo je ta zatracená káča, nebo co chcei když to celkem bije do očí, ale vím, že je štíhlá a hezká a má šaty velikosti osm. I když ona je přinejmenším desítka nebo snad dvanáctka, je v tomhle momentě všechno proti mně, protože já jsem aspoň čtyřiapadesátka. Kdy už to dítě přijde? Příští týden,

řekl doktor? Ano, příští týden. Příští týden, to je od téhle chvíle čtyři tisíce let! Jsem už takováhle nevím jak dlouho. Doufám, že je to kluk, Mark, pokud to bude kluk. Mark Carella. Hezký jméno.

Steve, chlape jeden, nemusels ji k sobě tak tisknout! Vážně, jak si to, prosím tě, představuješ?

A Apríl, když to bude holčička.

Jestlipak bych neměla omdlít nebo něco? Hned by byl tady u stolu, to jsem si jistá. I když nemůžu říct, že ji k sobě tiskne, protože to tisknutí je z její strany. Jenže tisknutí bývá oboustranné, a ty si, Steve, nemysli, že je to pro mě lehký, můj milý, opravdu bys nemusel… Steve! Jestli posuneš tu ruku ještě o kousek výš, tak ti hodím na hlavu flašku šampaňskýho!

Dívala se, jak se Bert Kling prodírá mezi tanečníky a míří k jejímu manželovi.

To mu ji chce přebrat?

A pak Kling položil Carellovi ruku na rameno a pošeptal mu něco do ucha. Carella ucouvl od rudovlásky.

Zamžikal.

„Cože? Co to povídáš?”

Kling opakoval rychlým šeptem: „Kapelník! Má pod kabátem bouchačku!”

O Salu Martinovi se nedalo říct, že vypadá šťastně.

Detektivové počkali na přestávku a potom, když číšníci začali roznášet garnátový koktejl, přistoupili k pódiu, požádali Sála, aby je následoval, a odvedli ho nahoru do malé Carellovic ložničky. Stáli teď před ním v půlkruhu všichni tři, Hawes, Carella a Kling, a tvářili se vážně a nepříjemně.

„Proč máte u sebe pistoli?” zeptal se Carella.

„Co je komu do toho?”

„Mně, já jsem detektiv. Chcete vidět můj odznak?”

„Chci. O co vůbec kráčí?”

Carella otevřel náprsní tašku. „Jen o pár otázek, Sále,”

řekl. „Chceme vědět, proč máte pod sakem tu pistoli. K čemu je

vám pistole?”

Sal si prohlédl odznak. „To je moje věc,” odpověděl. „Nemáte právo se mě vyptávat. Kde to ksakru žijeme? V policejním státě?”

„Dejte mi tu pistoli/’ řekl Carella.

„Proč bych to dělal?”

„Dejte mi ji,” řekl Carella důrazně. Sal sáhl do podpažního pouzdra.

„Rukojetí napřed,” řekl Carella.

Sal mu podal pistoli. Carella se na ni podíval a pak ji podal Hawesovi. „Iver Johnson ráže 22.”

„Protector Sealed Eight,” doplnil Hawes a přičichl k hlavni.

„Proč k ní krucinál čicháte?” chtěl vědět Sal. „Už léta se z ní nevystřelilo.”

„Proč ji máte u sebe?” opakoval Carella.

„To je moje věc.”

„Moje taky,” okřikl ho Carella. „Neotvírejte si na mě hubu, Martino. Odpovídejte na otázky.”

„Už jsem vám to řek. Proč mám pistoli, to je moje věc, jen moje, nikoho jinýho. A vy táhněte ke všem čertům!”

„Snažil jste se někdy hrát na pozoun s přeraženou rukou?” zeptal se tiše Hawes.

„Cože?”

„Proč nosíte pistoli?” zařval Hawes.

„Mám zbrojní průkaz.”

„Ukažte ho!”

„Nemusím nic ukazovat!”

„Jestli máte zbrojní průkaz, tak ho ukažte,” řekl Kling.

„Protože jestli ho nemáte, jdu rovnou k telefonu a volám na místní policejní stanici. Tam jim to všechno hezky vysvětlíte. Co vy na to, Martino?”

„Už jsem vám řek, že mám zbrojní průkaz.”

„Tak ho ukažte! Jestli máte zbrojní průkaz a nechcete ho ukázat, tak o něj přijdete. Podle zákona. Tak sem s ním!”

„Vy si ty svý zákony vymejšlíte, že jo?” řekl Martino a hrabal se v náprsní tašce.

„Máte povolení k nošení, nebo k držení?”

„K nošení. Vy myslíte, že bych s sebou tahal bouchačku bez povolení ji nosit?”

„Kde je to povolení?”

„Moment, moment,” řekl Martino. Vytáhl z náprsní tašky jakýsi dokument, rozevřel ho a podal Carellovi. „Tuhle,” řekl.

„Stačí vám to?”

MĚSTSKÝ ÚŘAD, ODD. PRO POVOLENÍ DRŽENÍ A NOŠENÍ ZBRANĚ

Dne 9. června 1959

Povolení nosit pistoli se tímto uděluje: Salvátoru Albertu Martinovi Adresa: Avalonská třida 583

Město nebo místo: Riverhead Povolání: Hudebník Zaměstnavatel: na volné noze St. příslušnost: USA

Věk: 28 let výška: 1.75 m váha: 69 kg Arthur K. Weidman

Městský úřad v Riverheadu

Dokument se skládal ze tří částí oddělených perforováním a byl vytištěný na nevýrazně růžovém papíře. Venkovní kraje byly zoubkované. Každá část měřila přibližně dvanáct krát devět centimetrů. Carella vzal od Martina ten malý, úředně vyhlížející dokument a prohlédl si první část.

Nejdřív přečetl pečlivě každý bod. Pak obrátil povolení na druhou stranu a četl:

Povolení se vydává za těchto podmínek:

1) Platí až do zrušení.

2) Zrušeno může být kdykoli.

3) Nesmí být nic vpisováno do něj nebo v něm. Držitel takto upraveného povolení podléhá trestnímu zákonu, odst. 1897.

4) Je omezeno na střelbu do terče a použití při současném povolání.

5) Pro další zbraně požádejte o doplnění povolení. Podpis držitele:

Značka

Ráže

Výrobní číslo

Iver

22

326912

Johnson

„Tak klid, klid, snad se nepotentočkujete. Já vám to ukazovat nemusím, dělám to jen z dobrý vůle.”

„Ta dobrá vůle prospěje vám, Martino.”

Třetí část dokumentu pouze opravňovala Martina k zakoupení pistole a podepsal ji týž riverheadský úředník, Arťhur

K. Weidman.

Carella hned poznal, že povolení je v pořádku. Přesto si dal na čas a prostudoval ho pomalu. Obracel ho ve velkých nikách, jako kdyby to byla podezřelá mezinárodní listina vyrobená ruskými špiony. Prohlédl si podpis a otisk palce a okázale porovnal číslo série na Martinově dokumentu s číslem vyraženým do kovu jeho dvaadvacítky.

Nato vrátil pozounistovi zbraň i povolení.

„A co kdybyste nám teď řekl, Sále, proč ji nosíte?”

„Nejsem povinen nic říkat. Povolení stačí. Mám zbraň a mám povolení, víc vědět nemusíte. Jestli prominete, tak my teď máme hrát k večeři.”

„Hudba k večeři počká. Odpovězte na otázku, Sále,” řekl Kling.

„Nemusím.”

„Nejspíš ho zatkneme,” řekl Hawes.

„Mě zatknete? A proč?” vykřikl Martino.

„Protože odmítáte spolupracovat se zákonnými strážci ve-

řejného pořádku,” zařval Hawes co nejhlasitěji.

„Oukej, oukej, oukej,” Martino zvýšil hlas do crescenda.

„Oukej.”

„Tak proč?”

„Protože se bojím.”

„Cože?”

„Bojím se. Chodím po kšeftech, hrajeme, a já se někdy dostanu domů až ve tři nebo čtyři ráno. Bojím se. Nerad chodím po ulicích tak pozdě v noci s penězma a svým nástrojem. Bojím se, chápete? Tak jsem požádal o zbrojní průkaz a dostal jsem ho. Protože mám strach, rozumíte? Rozumíte? Stačí to jako odpověď na ty vaše pitomý otázky?”

„Stačí,” řekl Carella a podíval se trochu zahanbeně na kolegy. „Radši se vraťte k té své kapele.”

Martino složil dokument a strčil ho do náprsní kapsy k řidičské-* mu průkazu.

„Zákon, kterej by zakazoval člověku, aby se bál, neexistuje,” řekl.

„Kdyby existoval, seděli bychom v base všichni,” odpověděl Carella.

Pullen Alec 18 N 117 Tyler 8-9670

Pullen Charles, Lafontainova 3312………………. ADdison 2-1074

Pullen Donald, realitní kancelář a pojištění Pondigo 131..Maynard 4-6700

bydl.: Archerova 4251..Maynard 4-3812

„Tady to máme,” zavolal Meyer Meyer k pultu. „Donald Pullen, ulice Pondigo 131… ne, počkej, to je kancelář. Archerova 4251. To je tady někde, ne?”

„Mě se neptej,” řekl O’Brien. „Radši se zeptáme místního policajta. Našels to číslo moc rychle, Meyere. Já jsem ještě ne-

dopil kafe.”

„Tak sebou hoď.”

Meyer trpělivě čekal, až O’Brien zhltne kávu.

„Na tohle kafe jsem se těšil celej den,” řekl O’Brien. „Musím nějak vyřešit ten problém s Miscolem. Co kdybych mu šetrně naznačil, že má používat jinou značku nebo tak něco?”

„Nemyslím, že by to bylo k něčemu, Bobe.”

„Ne, já si to taky nemyslím.”

„Co kdyby sis přines do práce vlastní konvičku a koupil si elektrickej vařič? Takovej ten s jednou plotýnkou?”

„Vidíš, to je dobrej nápad,” přisvědčil O’Brien. „Má to ale jeden háček.”

„A to?”

„Já neumím vařit kafe.”

„Dobrá, tak už dělej a vypij to-”

O´Brien dopil kávu. Společně vyšli k neoznačenému policejnímu sedanu zaparkovanému u chodníku.

„Archerova 4251,” řekl Meyer. „Zeptáme se prvního dopraváka, kterýho uvidíme.”

Minuli deset bloků, než zahlédli strážníka. Zajeli k němu a zeptali se, kde je Archerova ulice.

„Myslíte Archerovu třídu?”

„Pravděpodobně.”

„Tak řekněte rovnou, co chcete. A zajeďte k chodníku.

Brzdíte dopravu.”

„My chceme jen vědět…”

„Já vím, co chcete vědět. Budete se se mnou hádat?”

„Nebudeme, pane inspektore,” řekl Meyer, zajel k chodníku a čekal, zatímco se strážník věnoval projíždějícím autům.

Konečně přišel k nim.

„To nevíte nic lepšího než zastavit uprostřed ulice?”

„Já jsem nepřemejšlel, pane strážníku,” řekl Meyer.

„To je vidět. Tak co jste to chtěli vědět?”

„Jak se dostaneme do Archerovy třídy?”

„Dva bloky tady dolů a zahnete doprava. Jaký číslo hledáte?” „4251.”

„Tak až zahnete, pojedete ještě o tři bloky dál.” Podíval se na blížící se vozidla. „Oukej, jeďte!” A když se rozjeli, zařval za nimi: „A podruhý nezastavujte uprostřed ulice, slyšíte?”

„Milej chlapík,” řekl Meyer.

„Dělá policii špatný jméno,” přidal se O’Brien zamračeně.

„Proč? Vždyť nám pomoh.”

„Protivnej chlap,” stál na svém O’Brien a Meyer zahnul doprava „Teď ještě o tři bloky dál, že jo?”

„Jo,” řekl Meyer. Jeli pomalu ulití a zastavili před číslem 4251. „Tady je to. Doufejme, že je doma.”

Číslo 4251 bylo jako většina obydlí v Riverheadu soukromá vila. Meyer a O’Brien kráčeli po cestičce vedoucí ke vchodu a zaklepali. Otevřel jim vysoký pán v bílé košili a červené vestě.

„Ano, pánové,” řekl. „Čím mohu sloužit?”

„Vy jste pan Pullen?” zeptal se Meyer.

„Ano.” Pullen si prohlížel návštěvníky. „Jde o nějakou nemovitost nebo o pojištění?”

„Rádi bychom vám položili několik otázek, pane Pullene.

Jsme od policie.”

„Policie?” Pullen ve dvou vteřinách zbledl jako papír. „Co—

co

„Smíme jít dál, pane Pullene?”

„Ano. Ano, pojďte dál.” Pullen se rozhlédl, aby se ujistil,

že se nedívá nějaký soused. „Račte dál.”

Šli za ním do domu a do obývacího pokoje. Byl zařízený těžkým nábytkem s kaštanově hnědými, mohérovými potahy, které činily nevelkou místnost ještě dusnější, než ve skutečnosti byla.

„Posaďte se,” řekl Pullen. „O co jde?”

„Volala vám nějaká slečna Oona Blakeová, nebo volal jste vy jí?”

„Ale ano.” Pullen se nejdřív podivil, ale pak se mu ulevilo.

„Tak o ni jde, ne o mě? O ni?”

„Ano, ptáme se na ni.”

„Já věděl, že to bude obtížný zákazník. Věděl jsem to, jen co jsem se na ni podíval. Velice vulgární osoba, velice vulgární. Co je vlastně? Prostitutka?”

„Ne, my nevíme, co je. Ale rádi bychom věděli, jaké jste vy s ní měl jednání.”

„Šlo o bydlení, samozřejmě,” řekl Pullen. „Co jste si mysleli? Chtěla si najmout byt.”

„Kde?”

„Měla velice přesné požadavky. Chtěla byt, který by byl buď proti číslu 831 na Charlesově třídě, nebo za ním. To je jen kousíček odsud, Charlesova třída.”

„Ano, to sedí,” přisvědčil Meyer. Chvíli uvažoval. „Ovšem, tam bydlí Stevovi rodiče. Řekla slečna Blakeová, proč chce byt blízko téhle adresy?”

„Řekla, že tam má přátele.”

„Ano. Obstaral jste jí ten byt?”

„Neobstaral, ne tenhle. Ale vyhověl jsem jejímu dalšímu požadavku. Ano, splnil jsem přesně, co chtěla.”

„Co to bylo?”

Pullen se usmál. „Chtěla byt blízko toho fotoateliéru.”

„To byla večeře, panečku!” řekl Birnbaum. „Tony, ty ses překonal! Taková večeře! Taková hostina!”

„Vem si šampaňský, Birnbaume,” řekl Tony. „Máme ho tolik, že bysme mohli být druhá Francie! Napij se šampusu, příteli!” Odvedl Birnbauma k ledové mořské panně a vytáhl z její zmrzlé vany láhev. Všude kolem něj lítaly do povětří zátky a každý ten nový zvuk naplňoval Tonyho srdce radostí. Doopravdy překrásná svatba! Snad se ty horentní sumy, které ta firma chce, přece jen vyplatí! Odtrhl zlatý staniol z hrdla láhve a uvolnil drát. Oběma palci pomalu páčil z hrdla láhve korek.

Birnbaum stojící vedle něho si zacpal uši prsty. Korek pomalu

lezl z hrdla láhve.

„Šups a je venku!” vykřikl Tony. V témž okamžiku korek vyskočil, po něm vyletěly ze zeleného hrdla bílé bubliny a rozstřílely se Tonymu po silných prstech. Birnbaum plácl Tonyho přes záda a oba se dali do hurónského smíchu. Kapela hrála hlasitěji, Jody Lewis pobíhal po trávníku a žárovky blesku jiskřily, jak zvěčňoval ženicha a nevěstu pro potomstvo. Následoval je i k dlouhé svatební tabuli, kde se měl odehrávat prastarý a ctihodný svatební rituál přijímání kořisti. Angela, k níž mířily všechny pocty, byla krásná. Tommy seděl vedle ní a usmíval se od ucha k uchu, závěrka Jodyho Lewise cvakala bez ustání, jak příbuzní přecházeli kolem něho, líbali nevěstu a přáli jí mnoho štěstí, potřásali rukou ženichovi a blahopřáli mu. Při tom potřásání mu vtiskli do ruky příspěvek či dárek, deseti nebo dvacetidolarovou bankovku v obálce.

„Blahopřejeme,” říkali gratulanti poněkud rozpačitě: ty peníze představovaly sice civilizované gesto, ale mělo v sobě divokost primitivních dob, byl to lup, nabídnutý čerstvě korunovanému králi. A Tommy na oplátku upadal do rozpaků, když dary přijímal. Není totiž nic nesnadnějšího než přijímat dar důstojně, a Tommy byl na důstojnost ještě příliš mladý. „Děkuju,” mumlal znova a znova.’ „Děkuju, děkuju.”

Zátky z šampaňského bouchaly dál.

„Potíž s tímhle pitím je, že člověka nutí chodit ven,” řekl Birnbaum.

„Tak jdi,” řekl Tony.

„Půjdu.”

„Je to hned nahoře. Ložnice na konci…”

„Ne, ne. Tam je pořád plno. Skočím si domů.”

„Co tě to napadá? Chceš přijít o svatbu?”

„Za minutu jsem zpátky. Neměj obavy, Tony, vrátím se.

Jen mi v tom zkus zabránit.”

„Dobrá, Birnbaume. A pospěš si, hezky rychle!” Birnbaum naklonil hlavu k jedné straně a vydal se skrze

keře k domu na vedlejším pozemku.

Na druhém konci stolu, nepovšimnuty Angelou nebo Tommym, kteří byli plně zaujati přijímáním darů a gratulací, postavil pár rukou malé láhve s červeným vínem. Láhve byly ovázány stuhou s mašlí. Jedna stuha byla růžová, druhá modrá.

K růžové stuze byla připevněna kartička, na které stálo:

Na modré byla podobná kartička, která mohla Tommymu něco připomenout, kdyby ji byl spatřil. Lze však pochybovat, že by byl poznal rukopis, totožný s tím, který byl na lístku z dnešního rána.

Na lístku připevněném k modré mašli stálo prostě:

„Pojďte se mnou,” řekl Jonesy Christině.

„Když já tu nejsem sama, víte,” řekla Christina koketně. Ta hra ji bavila, a ačkoli sem nechtěla jít, bavila ji kupodivu i sama svatba. Nejvíc ji však těšilo, jak se Cotton mračí, když ji vidí tančit se Samem Jonesem. Jeho výraz byl k nezaplacení, dělal jí větší radost než hudba a než šampaňské, než bouchající špunty a celé to báječné, uvolněné veselí, jímž se vyznačovala oslava pod širým nebem.

„Já vím, že jste přišla s někým. Je taky větší než já,” uznal Jonesy. „Ale mně je to jedno. Pojďte!”

„Kam mě vedete?” bránila se Christina se smíchem, když ji Jonesy táhl za ruku do keřů po boční straně domu. „Jonesy!

Vážně!”

„Jen pojďte, pojďte, pojďte! Chci vám něco ukázat.” Zatáhl ji hlouběji do houští na pěšinku vyšlapanou kroky neustále přecházejících lidí.

„Co mi chcete ukázat?”

„Nejdřív pojďme kousek dál od těch oslav.” Sevřel jí pevně ruku a táhl ji po pěšince, jako kdyby ho něco pohánělo.

Christina neměla strach. Byla podle pravdy lehce vzrušená. Tušila, co bude následovat, a i to, že se nebude bránit. Cottonovi to patří, jestli ji ten neznámý mladík zatáhne do houští jako jeskynní muž a důkladně a uspokojivě políbí!

Ne, nebude se bránit.

Pozornost, kterou ji zahrnoval Sam Jones celé odpoledne, byla příjemná, v lecčem jí připomínala doby raného mládí, kdy se letní zábavy pod širým nebem konaly každý víkend.

Když s ním teď běžela po nízké trávě, těšila se na polibek, který (jak věděla) bude následovat. Najednou si připadala strašně mladá, jako děvče, které utíká pod stromy na konci zahrady a nohy jí jen tančí po vyšlapané cestičce plné slunečních skvrn.

Jonesy se najednou zastavil.

„Tady,” řekl. „Tohle je už dost daleko, nemyslíte?”

„Na co?” zeptala se Christina. Kupodivu jí bušilo srdce.

„Vy nevíte?” řekl Jonesy a přitáhl ji k sobě, zády ke Carellovic zahradě. Christina byla najednou bez dechu. Zdvihla ústa k polibku, když najednou někdo zaječel, až jí po těle naskočila husí kůže. Pak si uvědomila, že to křičí Jonesy, křičí divokým mužským hlasem. Odtáhla se od něho a podívala se mu do obličeje, pak se otočila a sledovala pohled jeho strnulých očí.

Ani ne pět metrů od místa, kde stáli, ležel na pěšince muž obličejem k zemi. Záda měl zalitá krví. Nedýchal.

„Kristepane!” řekl Jonesy. „To je Birnbaum!”

Telefon ve služebně naléhavě zvonil.

Hal Willis, který tu byl sám, se narovnal z předklonu vedle

chladicí nádržky na vodu a křikl: „Dobrá, dobrá, jen se nezblázněte! Takhle je to pokaždý! Člověk se jde napít a… no jo, už jdu!” Hodil kelímek i s vodou do koše na odpadky a pádil k telefonu. Vyrval sluchátko z vidlice.

„Haló! Sedmaosmdesátá pátrací skupina,” křikl. „Detektiv Willis u telefonu,” zařval.

„Já tě slyším, ty troubo,” řekl hlas. „Slyším tě málem i bez sluchátka a jsem až na Hlavní třídě. Zkusíme to ještě jednou? Tentokrát pizzicato?”

„Chceš říct diminuendo?” opravil ho Willis tichounce.

„Ať chci říct cokoli, víme oba, oč jde. Tady je Avery Atkins z laborky. Někdo od vás nám poslal kus papíru. Děláme na tom.”

„Jakej kus papíru?”

„Stojí na něm Ženichovi. Říká ti to něco?”

„Tak trochu. Co je s tím?”

„Jak že se jmenuješ, kamaráde?”

„Willis. Hal Willis. Detektiv 3. třídy, pohlaví muž, běloch, Američan.”

„A k tomu pěkně napruženej,” řekl Atkins.

„Hele, máš pro mě informaci, nebo ne? Jsem tady sám a mám moře práce. Tak co?”

„Tady to máš a poslouchej, ty chytráku. Použitej papír stojí pár babek, jmenuje se Skyline a prodává se v krámech po celým městě za pětadvacet centů balíček s deseti kartičkama a deseti obálčičkama. Můžeš jít a shánět, kde byl koupenej. Inkoust značky Sheaffer’s Skrip, číslo 32, hluboká čerň. Taky k dostání všude v našem milovaným městě. Běž a hledej, odkud je, chytráku. Tak se dostáváme k otiskům prstů. Na kartičce dvoje, oboje mizerný. Jedny patří Thomasi Giordanovi, bez záznamu v rejstříku. Ověřoval jsem si to u vojáků, sloužil u spojařů. Druhá dvojice patří pánovi, kterej se jmenuje Stephen Louis Carella a je, pokud se nemejlím, detektiv z vaší skvělý sedmaosmdesátky. Měl by si dávat pozor, kam strká pazoury. Ještě

nemáš dost, váženej čmuchale?”

„Pořád ještě poslouchám.”

„Pokud jde o samotnej rukopis, tak okolo něj je spousta zbytečností, který nemusíš znát, pokud nepřineseš vzorek k porovnání. Pro tebe je důležitý jen jedno.” Co?”

„Ten, kdo nám to poslal, žádal, abysme porovnali rukopis s podpisem nějakýho Martyho Sokolina, o kterým máme záznam v Ústřední identifikaci. Provedli jsme. A jedna věc je jistá.”

„A to?”

„Martin Sokolin to milostný psaníčko nenapsal.” Všichni tři detektivové stáli nad mrtvolou Josepha Birnbauma. Jejich obličeje nevyjadřovaly bolest, radost ani zármutek. Zírali na smrt bez pohnutí, a pokud něco cítili, skrývalo se to pod maskami, které nasazovali na veřejnosti.

Carella poklekl první.

„Střelili ho do zad,” řekl. „Kulka patrně projela až k srdci.

Zabila ho okamžitě.”

„Taky si myslím,” řekl Hawes a přikývl.

„Jak to, že jsme neslyšeli výstřel?” zeptal se Kling.

„Bouchaly ty špunty od šampusů. Tohle místo je poměrně daleko od domu a výstřel zněl pravděpodobně jako špunt, kterej vyletěl. Podívej se kolem, Berte, ano? Jestli bys nenašel nábojnici.”

Kling se začal prodírat houštinami. Carella se obrátil k Jonesymu, stál tam s Christinou a obličej měl bílý jako těsto. Ruce se mu třásly, i když se je snažil ovládnout.

„Vzpamatujte se, člověče,” řekl Carella drsně. „Můžete nám pomoct, ale v tomhle stavu těžko.”

„Já… já… za to nemůžu,” řekl Jonesy. „Je… je mi na omdlení. Proto… proto jsem pro vás poslal Christinu.”

„Proto?” zeptal se Hawes.

„Já… já jsem věděl, že bych to nedokázal.”

„Snad je to dobře,” řekl Carella. „Kdybyste byl takhle při-

běhl na trávník, byl byste docela určitě pokazil celou svatbu…”

„Co jste tady vůbec dělal?” zeptal se Hawes a podíval se rozzlobeně na Christinu.

„Šli jsme se projít.”

„Proč sem?”

„Proč ne?”

„Odpovězte na mou otázku, sakra!” vykřikl Hawes. „Tady je mrtvej člověk a já bych rád věděl, co vás přivedlo zrovna sem. Náhoda?”

„Ano.”

„Proč? Co jste tu dělal?”

„Procházel se s Christinou.”

„Cottone, my jsme jen…”

„K tobě se ještě dostanu, Christino,” přerušil ji Hawes.

„Proč jste si vybral k procházce zrovna tuhle cestičku, Jonesi? Abyste měl svědka, až najdete tu mrtvolu?”

„Cože?”

„Slyšel jste, ne?”

„To je… to je něho to je nehoráznost!”

„Že by? Tak proč jste šel až sem?”

„Abych políbil Christinu,” vyhrkl Jonesy.

„A udělal jste to?” procedil Hawes vztekle.

„Cottone…”

„Ty se do toho nemíchej, Christino. Políbil jste ji?”

„Co to má společnýho s Birnbaumem? Co je vám do toho, jestli jsem…”

„Kdy jste spatřil tu mrtvolu?” vmísil se Carella. Nelibě nesl, že Hawes zatahuje do vyšetřování policejních problémů nevábné soukromé záležitosti.

„Stáli jsme tadyhle,” řekl Jonesy, „a já jsem ji náhodou zahlíd.”

„Jen jste tady stáli?” zeptal se Carella.

„Já… já jsem se chystal Christinu políbit.”

„A dál?” řekl Carella a všiml si, že Hawes pevně svírá ru-

ce v pěst po obou stranách těla.

„Zahlíd jsem mrtvolu,” řekl Jonesy. „A… a začal křičet. A pak jsem poznal, že je to Birnbaum.”

„Kam vede tahle pěšina?” osopil se na něho Hawes.

„K Birnbaumovi. Na vedlejší pozemek.”

Z houštin se prodral Kling. „Tady je, Steve,” řekl a podal mu mosaznou nábojnici. Carella se na ni podíval. Z boku na ní bylo vyraženo „357 MAGNUM” a na jejím dně v kruhu

V každém případě nebylo nejmenší pochybnosti, z jaké zbraně byl náboj vystřelen. Buď z koltu, nebo z revolveru Smith

& Wesson Magnum.

„Magnum,” řekl Carella. „Velká zbraň.”

„Ne nutně,” podotkl Hawes. „Smith & Wesson teď vyrábějí magnum s krátkou rukojetí. Jen tři a půl palce.”

„To znamená, že náš přítel Martino s jeho dvaadvacítkou Iver Johnson je z toho venku.”

„To jo. Co podnikneme teď, Steve?”

„Nejspíš zavoláme oddělení pro vyšetřování vražd. Když jsme tady tři, asi by nebylo dobrý volat místní pátračku. Nebo ano?”

„Já myslím, že ano.”

„Když mně se tak strašně nechce kazit tu svatbu.” Carella chvíli mlčel. „Myslím, že Birnbaum by si to taky byl nepřál.”

„Snad ani nebudeme muset.”

„Proč myslíš, že ne?”

„Tohle místo je dost daleko od zahrady tvýho otce. Třeba se nám podaří přivést sem fotografy a doktora z vedlejší ulice přes Birnbaumovu zadní zahradu a skrz ty keře. Co ty na to?”

„Já nevím,” řekl Carella.

„Kterej revír je to tady?”

„Myslím, že stodvanáctka.”

„Znáš někoho z pátračky?”

„Neznám. Ty jo?”

„Taky ne.”

„Tak proč si myslíš, že by nám vyhověli?”

„Z profesionální zdvořilosti. Nakonec je to jedno, zeptat se můžeme. Člověk se žení jen jednou.”

Carella přisvědčil a zadíval se na nehybné tělo souseda Birnbauma. „Umře taky jen jednou,” podotkl. „Tak pojďte, Jonesy, vrátíme se do domu. Vy taky, slečno Maxwellová. Chci vám oběma položit pár otázek. Berte, ty pojď taky, zavoláš na tu stodvanáctku. Cottone, ty zůstaneš u mrtvoly, ano?” Soudil, že Hawes lépe zvládne diplomacii nutnou k vyjednávání se stodvanáctkou než Kling. Současně nechtěl, aby při dalším výslechu Jonesyho a Christiny hulákal na zřejmě vyděšeného podezřelého rozohněný žárlivec.

Pokud Hawes vytušil Carellův manévr, nedal to najevo.

Mlčky přikývl a šel se postavit vedle ležícího Birnbauma. Ostatní se vydali zpátky ke Carellům.

K Hawesovi doléhal z dálky zvuk kapely, zvýšené rozesmáté hlasy, tlumený praskot vyletujících zátek od šampaňského. Nablízku se ozýval bzukot myriád lesního hmyzu. Hawes se ohnal po mouše, která mu usedla na nos, a zapálil si cigaretu. Všiml si, že pěšina se nedaleko místa, kde ležel Birnbaum, ostře zatáčí. Kráčel pomalu k ohybu a překvapilo ho, že les zčistajasna skončil a změnil se v rozlehlý trávník Birnbaumovy zahrady. Zadíval se vzhůru na Birnbaumův dům.

V podkrovním okýnku se něco zalesklo. Podíval se ještě jednou.

Něco se tam mihlo a pak už neviděl nic než prázdný obdélník otevřeného okna.

Ale Hawes si byl jist, že před vteřinou viděl v tom okně muže s puškou.

Když Christina Maxwellová vešla do ložnice v přízemí, seděla před toaletním stolkem blondýna v červených hedvábných šatech. Carella Christině řekl, že chce vyslechnout Jonesyho samotného a že se k ní za chvilku vrátí. Vyhledala tedy rovnou dámskou toaletu. Necítila se dobře a chtěla si opláchnout obličej a namalovat ústa.

Pokud něco, pak se při pohledu na blondýnu v červených hedvábných šatech cítila ještě bídněji.

Položila na toaletní stolek svou malou modrou kabelku právě ve chvíli, kdy si blondýna natahovala punčochu. Červené šaty měla vykasané a její nádherně utvářená noha mohla soutěžit s nohou v kterékoli hollywoodské budoárové scéně. Jak tak Christina stála vedle té světlovlasé krasavice nadité v červeném hedvábí, vedle té nádherné natažené nohy, přepadl ji pocit, že je vychrtlá a nemožná. Byla si vědoma, že je to nesmysl, vždycky se pokládala za dívku přitažlivých proporcí, schopnou vyvolat na ulici pochvalná hvízdnutí. Ale ta, která si uhlazovala punčochu na té natažené noze, byla tak štědře obdařená, tak sošně rostlá, že Christinu najednou napadlo, jestli si celá ta léta něco nenamlouvala. Blondýna si upravila podvazek, ramena a poprsí se jí přitom vlnila. Fascinovaná Christina neodtrhovala oči od toho bujného masa.

„Jsi nějaká bledá, pusinko,” řekla blondýna.

„Cože? Ano, asi jsem.”

„Jdi a dej si hltánek vizoura, hned ti zčervenaj tváře.” Blondýna vstala, podívala se na sebe do zrcadla, vrátila uvolněný pramínek vlasů na místo a řekla: „Tak a přenechávám ti to tady. Musím ještě navštívit onu místnost.” A odešla do koupelny a zamkla za sebou dveře.

Christina otevřela kabelku, vytáhla hřebínek a začala se česat. Opravdu je bledá! Musí si umýt obličej. Pane Bože, ten chudák leží tam na tý pěšince!

Dveře koupelny se otevřely. „Tak pa, děvenko/’ řekla blondýna. Přistoupila k toaletnímu stolku, popadla kabelku a

vyplula z ložnice.

Zřejmě si nevšimla, že kabelka, kterou si vzala, patří Christině.

A omylu si nevšimla ani rozčilená Christina.

Muž v podkrovním pokojíku Birnbaumova prázdného domu viděl při kradmém pohledu přes parapet okna Hawese, jak se podíval směrem k podkroví, a pak ještě jednou. Muž se rychle přikrčil pod oknem.

Viděl mě, pomyslel si. Viděl pušku.

Co teď?

Čert vzal tu pitomou ženskou! Ví přece, že k tomuhle domu nesmí nikoho pouštět! Kde vůbec je? Proč nedělá to, co se od ní očekává?

Vyčkával a poslouchal.

Zaslechl pravidelný zvuk těžkých bot kráčejících po trávníku za domem. Opatrně se připlazil po všech čtyřech k levé straně okna, napřímil se a ucouvl. Z místa, kde stál, měl jasný výhled na trávník, ale sám nemohl být spatřen… no jo, ten chlap míří k domu a rychle kráčí přes trávník!

Co mám udělat, uvažoval. Poslouchal.

Muž obcházel dům ze strany. Slyšel kroky na břidlicových dlaždicích a pak na schůdcích vedoucích k přední verandě, pak dupot přes verandu k vchodovým dveřím. Tam se zastavil. Žádné klepání. Dveře se potichu otevřely, zavrzaly v pantech.

Ticho.

Střelec v podkrovní místnosti čekal. Znova zaslechl kroky, jak se tiše a opatrně blíží mlčenlivým domem ke schodišti, váhají na každém schodu a každý vrzající krok přivádí vetřelce blíž a blíž k podkroví. Střelec rychle přiskočil ke dveřím a postavil se do nich. Rychle uchopil pušku za hlaveň.

Opatrné kroky se ozývaly už na chodbičce přede dveřmi. Střelec zatajil dech a čekal.

se.

Klika se téměř nepozorovaně pohnula.

Střelec zdvihl pušku jako baseballovou pálku a připravil

Když Cotton Hawes s pistolí v ruce vykopl dveře, mihla se

puška oslepujícím obloukem, pažba zasáhla Cottona ze strany do obličeje a srazila ho v bezvědomí k zemi.

V malém pokojíku na protější straně ulice, kde byl Jodyho fotoateliér, dosud visel ve vzduchu pach korditu. Donald Pullen odemkl dveře svým klíčem a řekl: „Fuj, co je to za smrad?”

„Kordit,” odpověděl Meyer pohotově. Znal ten puch tak dobře jako voňavku své ženy, i když nebyl ani zdaleka tak příjemný. „Někdo tady vystřelil z pistole, Bobe.”

„Ba,” řekl O’Brien a pustil se do hledání prázdné nábojni-

ce.

Meyer popošel k oknu. „Hezkej výhled na ten ateliér,” ře-

kl. Najednou se shýbl. „Tady je, Bobe.” Zvedl použitou nábojnici.

„A tady je další,” řekl O’Brien a podal nábojnici Meyerovi.

„Stejná zbraň. Puška.”

„Někdo vystřelil v tomhle pokojíku z pušky?” zeptal se Pullen nevěřícně.

„Vypadá to tak,” přisvědčil Meyer.

„Proč? Proč by někdo střílel z pušky v tomhle kamrlíku?”

„Nejspíš proto, aby trefil někoho, kdo jde přes ulici k tomu fotografovi nebo od něj vychází. Říkal jste přece, že slečna Blakeová výslovně žádala byt blízko fotoateliéru, že?”

„Opravdu, ano! To je k neuvěření,” řekl Pullen. „To je úžasná dedukce!”

„Elementární,” řekl Meyer velkolepě a O´Brien potlačil smích. „Poohlídněme se tady, Bobe. Puška podle mě není zrovna zbraň, kterou by si vybrala ženská. Co myslíš ty?”

„Já v neděli nikdy nepřemejšlím,” odpověděl O’Brien nicméně začal prohlížet byt. Nevypadal na to, že by v něm někdo bydlel nastálo. U zdi byla mosazná postel, vedle ní noční

stolek, na něm umyvadlo a džbán s vodou, v jednom rohu pokojíku odřená lenoška a za ní stojací lampa, u stěny proti oknu šatník se záclonou, vedle něj vedly dveře do maličké koupelny. O’Brien do ní vešel a otevřel skřínku s léky. Byla prázdná. Odtáhl záclonu šatníku a objevil pouze prázdná ramínka.

„Ten, kdo tu bydlel, se nezatěžoval zavazadlama,” podotkl.

„Nějaký stopy po ženský?” zeptal se Meyer. „Toaletní ubrousky? Vlásničky? Dlouhý vlasy?”

„Po člověku ani stopa,” řekl O’Brien. „Počkej, tuhle je něco.” Zdvihl z nočního stolku popelník. „Oharek doutníku. Znáš nějakou dámu, která kouří cigára?”

„Annu Baxterovou a Hermionu Gingoldovou,” řekl Meyer.

„Myslíš, že taky střílejí z pušky?”

„Třeba jo. Ale většina hereček nehraje v neděli. Mimoto mně se určitě nepoštěstí, abych kápnul na případ se slavnejma lidma.”

„Já měl jednou jednoho slavnýho člověka,” řekl Meyer.

„Zpěvačka to byla. Bohužel jsem tenkrát už byl ženatej.”

„Proč?”

„Tak/’ řekl Meyer a výmluvně se ušklíbl.

„Je fascinující pozorovat vás, jak pracujete,” řekl Pullen.

„Desetkrát lepší než televize,” souhlasil O’Brien. „Většina lidí si představuje, že policajti jsou jako nádeníci, každej den nastartujou do zaprášený kanceláře, píšou zprávy trojmo a v jednom kuse courají po ulicích. Docela obyčejný lidi, chápete? Mají ženy a rodiny, zkrátka mužský jako vy a já, pane Pullene.”

„Opravdu?”

„Ovšem. To je vliv televize. Ve skutečnosti je takovej detektiv fascinující osobnost. Že mám pravdu, Meyere?”

„Absolutně,” řekl Meyer a čichal k doutníku.

„Celou dobu má co dělat s nádhernejma blondýnkama ve svůdným negližé. Že mám pravdu, Meyere?”

„Absolutně,” opakoval Meyer. Doutník byl značky Bílá so-

va. Vštípil si to do paměti.

„Jeho život je jedno veselý a vzrušující dobrodružství.

Když nepopíjí v nějakým nóbl baru, tak jede ve svým kabrioletu, střechu spuštěnou, kolena blondýnky na sedadle. To je život, panečku! Říkám vám, pane Pullene, že práce detektiva není jen samá rutina.”

„Zdá se mnohem zajímavější než realitní kancelář,” přisvědčil pan Pullen.

„Taky že je, svatá pravda.” O’Brien mrkl na Meyera. „Platy jsou fantastický, a to ani nemluvím o úplatcích. Nevěřte tomu, co vidíte v televizi, pane Pullene. Poldové nejsou jen nezajímaví tupci.”

„Já jsem si to o nich nikdy nemyslel. Je to opravdu úžasné, vidět, jak pracujete.”

„Člověk by si představoval, že někdo v domě musel ty dva výstřely slyšet, co říkáš, Bobe?” zeptal se Meyer.

„Podle mě ano. Pokud ten barák není ústav pro neslyší-

cí.”

ne?”

„Jsou ještě nějaké byty na tomhle poschodí, pane Pulle-

„Jeden je hned přes chodbu,” řekl Pullen. „Sám jsem ho

pronajímal.”

„Koukneme se tam, Bobe.”

Přešli chodbu a zaklepali na dveře. Otevřel jim mladý muž s bradkou a ve froté koupacím plášti.

„Má bejt?” řekl.

„Policie.” Meyer blýskl odznakem.

„No ne, co to vidím?” řekl muž v koupacím plášti.

„Jak se jmenujete?” zeptal se Meyer.

„Dovopravdy, nebo umělecký měno?”

„Oboje.”

„Sid Lefkowitz dovopravdy. Na pódiu si říkám Sid Leff.

Kratší, příjemnější, rytmický.”

„Na jakém pódiu?”

„Tam co je kapela, váženej pane.”

„Vy jste muzikant?”

„Mastím kytaru.”

„Které jméno máte radši?”

„Kerý chcete. Nejsem vybírávej, víme? Račte si vybrat, co se vám páčí.”

„Pane Leffe, neslyšel jste z pokoje přes chodbu nějaké výstřely?”

„Výstřely? Ahá, tak vono to byly výstřely.”

„Vy jste je slyšel?”

„Slyšel sem něco. Ale nevšímal sem si toho. Dělal jsem na symfonii.”

„Na čem?”

„Na symfonii pro dvanáct strunnejch nástrojů. Nevykládejte si to nesprávně. Není to žádná lidovka, je to džezová symfonie. Tri kytary, šest houslí, dva kontrabasy a piáno. To piáno projde jen s básnickou licencí. No řekněte, bez strun na ozvučný desce by to přece nebylo piáno, že jo?”

„Nepátral jste, co to bylo za výstřely?”

„Ne, já myslel, že sou to rány z vejfuku. Tady kolem jezdí náklaďáky v jednom kuse. Zkracujou si to touhle ulicí k parkovišti. Ten bejvák je strašně hlučnej. Pomejšlím na to, že vocuď vypadnu. Může se člověk soustředit uprostřed takovýho randálu, no řekněte?”

„Všiml jste si, kdo bydlel v tom bytě?”

„Ten frajer s tou pumpou na sajrajt? Toho myslíte?”

„S čím?”

„S pumpou na sajrajt. S pozounem. Jednou odtamtud vyšel chlap s futrálem na pozoun pod paží.”

„Měl ještě něco jiného?”

„Ne, jen ten nástroj.”

„Vy jste ten nástroj viděl?”

„Viděl sem futrál. Nikdo přece nebude nosit prázdnej futrál na pozoun, no řekněte! To by byl pořádně prdlej, ne?”

„Mluvil jste s ním?”

„Pár slov,” řekl Lefkowitz. „Dveře byly votevřený, když vyšel, a já sem si všim toho futrálu a dal sem řeč. Šel vodpoledne hrát na ňákej svatební mejdan.”

„Kam že?”

„Na mejdan. Na kšeft. Dyť sem to řikal, ne? Hrál na pozoun.”

„Jak vypadal?

„Velkej, s přeraženým nosem. Tmavý vlasy a tmavý voči.

Kouřil cigáro.”

„Poznáváš ho, Meyere?” zeptal se O’Brien.

„Podle popisu vypadá na našeho výtečníka.” Meyer se zase obrátil k Lefkowitzovi. „Měl u pravého oka jizvu?”

„Já ho moc neviděl. Třeba jo, nevim.”

„Jak víte, že šel na svatbu?”

„Řek to. Řek, že de fachčit na svatbu.”

„Řekl, že bude hrát na pozoun na svatbě? Takhle přesně to řekl?”

„Ne. Řek, že de na svatbu. Ale proč by si bral na svatbu pozoun, kdyby na něj neměl hrát?”

„V kolik hodin to bylo?”

„Nevim. Kolem paty, myslim.”

„Dobrá. Mockrát vám děkujeme, pane Lefkowitzi.”

„Na mý straně,” opáčil Lefkowitz.

„Prosím?”

„Potěšení.” Zavřel dveře.

„Tak co tomu říkáš?” zeptal se O’Brien.

„Viděls pušku tam v tom prvním pokoji?”

„Neviděl.”

„A Lefkowitz řek, že ten náš chlápek neměl nic, jen futrál na pozoun. Mám hádat?”

„Já to vím bez tvýho hádání,” řekl O’Brien. „V tom futrálu není pozoun, ale puška.”

„Přesně tak.”

„A protože tam není žádnej pozoun, je na beton, že se žádný hraní nemá konat.”

„Správně.”

„A jestli jde s puškou na svatbu a vystřelil z ní už dvakrát, dá se čekat, že má v úmyslu střílet znova.”

„Správně.”

„A jediná svatba, kterou jsem si dneska jistej, je svatba Carellovy sestry.”

„Správně,”

„Takže hurá za ním.”

„Objeví se chlap s puškou pod paží uprostřed svatební hostiny? Puška není zrovna zbraň, která by se dala schovat. Rozhodně ne po tom, co ji vytáhneš z pouzdra na pozoun.”

„Co teda?”

„Nemyslím, že míří přímo na svatbu. Já bych řek, že míří někam blízko svatby. Tak jako přišel do bytu proti fotografickýmu ateliéru.”

„A kde by to mohlo být?” zeptal se O’Brien.

„Nemám nejmenší tušení,” řekl Meyer. „Ale kolik tak lidí může chodit po ulici s futrálem na pozoun?”

„Já nevycházím z úžasu, jak vy, pánové, pracujete,” řekl Pullen.

Christina Maxwellová seděla u Carellů na zadní verandě a nervózně pohybovala rukama v klíně. Teddy Carellová seděla vedle ní a pozorovala tančící páry na provizorním parketě.

Tanec byl čím dál’ tím nespoutanější. Po posledním chodu večeře se začalo pít doopravdy. Je přece svatba, příležitost k bujaré oslavě! Parket přetékal příbuznými ze všech konců světa, křepčícími jako o závod. To křepčení vyvolávalo u mnoha přítomných manželek nelibost, zmírněnou však vědomím, že takový den se vyskytuje jednou za uherský rok a že kradmé polibky uloupené vzdáleným sestřenicím budou zítra zapomenuty. To jediné, co si manželé budou pamatovat, až jim v hlavě zaduní rány kladivem, bude vědomí, že včera večer to s alko-holem přehnali.

Dětem nepůsobila svatební hostina žádné problémy, pokud se za ně nepokládá přemrštěná konzumace sodovek s bublinkami. Bylo to lepší než procházka v městském parku! Bylo to lepší než shánět podpis hrdiny oblíbeného seriálu! Byl tu parket, po kterém se dalo prohánět do sytosti, a protože byl navoskovaný jako zrcadlo, dalo se po něm válet a klouzat! Byly tu nohy dospělých, mezi kterými se dalo podlízat, a pro ty vyspělejší obepnuté zadky ke štípání, nádherný trávník k ničení. Jedním slovem ráj!

Christina Maxwellová takové iluze neměla. Seděla vedle Teddy a s obavami očekávala, až ji Steve Carella začne vyslýchat. Nemůže si přece myslet, že ona má něco společného se smrtí toho starého pána, nebo ano? Ne, to určitě ne! Tak proč s ní chce mluvit? Ta myšlenka jí naháněla strach.

Ještě víc ji však děsila nečekaná žárlivost, kterou projevil Cotton Hawes. Ve snaze přimět ho, aby si uvědomil její očividné půvaby, povzbuzovala Jonesyho záměrně. Její hra byla až příliš úspěšná, Hawese to nejen mrzelo, Hawese to přímo rozzuřilo! A ona ho přece má ráda! Nevyměnila by ho za sto Jonesyů. Ani za tisíc!

„Ach jo, Teddy,” řekla. „Co mám dělat?”

Teddy rázem zpozorněla. Dojem, že se zcela věnuje každému, kdo s ní hovoří, mohl být jen iluzí. Byla koneckonců nucena pozorovat rty mluvícího, měla-li něco „slyšet”. Ale ani mechanická nutnost nevysvětlovala tu stoprocentní sympatii, s níž naslouchala. Teddy byla dokonalou rezonanční deskou mluvčího. Její oči, ústa, celý obličej vyjadřovaly absolutní účast. S hlavou nakloněnou lehce ke straně a nepatrně povytaženým obočím upírala hnědé oči na Christinina ústa.

„Já jsem všechno zpackala,” prohlásila Christina a Teddy se k ní naklonila, dívala se jí na rty a lehce přikyvovala, aby Christina věděla, že poslouchá.

„Já neznám Cottona moc dlouho,” řekla Christina. „Bude

to snad rok ale to na známost není moc. Jednou přišel ke mně do knihkupectví, pátral, co to bylo za kancelářskej papír, na kterej někdo napsal výhružnej dopis. Já mám v Isole knihkupectví.” Chvíli mlčela. „Poprosil mě o schůzku a já jsem souhlasila. Scházeli jsme se. Já jsem vdova, víte. Ne profesionální vdova, jako jsou některý holky profesionální panny nebo profesionální matky. Můj manžel byl pilot v druhý světový válce. Zřítil se nad Okinawou. Trvalo mi moc dlouho, než jsem se vzpamatovala, ale mrtví jsou mrtví a život jde dál. Takže nejsem profesionální vdova, Teddy, nenosím smutek a nesypu si na hlavu popel… Ale bylo těžký zamilovat se znova. Bylo těžký najít někoho, kdo by se vyrovnal Gregový památce. Pak se objevil Cotton…”

Teddy přikývla.

„A já jsem se zamilovala znova.” Chvíli mlčela. „Nemyslím, že on mě má rád, vlastně jsem si skoro jistá, že ne. Myslím, že Cotton ještě není zralej se skutečně vázat na nějakou ženu. Ale já ho miluju. A stačí mi, když jsem s ním a on mě chce.” Zase se odmlčela. „Dneska jsem udělala hloupost. Chtěla jsem ho vyprovokovat, aby žárlil, a možná jsem ho ztratila.

Cotton není člověk, který se dá k něčemu přimět. Teddy, Teddy, co mám dělat?”

Do očí jí náhle vhrkly slzy a sáhla po kabelce, kterou měla na klíně. Když ji otevřela, hrábla do ní v očekávání, že nahmatá známý obsah, a překvapilo ji, když nahmátla něco tvrdého a nepoddajného. Zadívala se do kabelky.

Šklebila se na ni pistole Smith & Wesson Magnum ráže

357.

„Jsou na cestě, Steve,” řekl Kling, když zavěsil telefon.

„Vysvětlil jsem jim situaci. Přijdou z vedlejší ulice.”

„Výborně,” řekl Carelía. Obrátil se zase k Samu Jonesovi.

„Tak, a teď si pohovoříme vážně, co vy na to, Jonesy?”

Jonesy přisvědčil. V obličeji byl dosud bílý jako stěna. Ruce v klíně se mu dosud třásly.

„Tak ze všeho nejdřív, Jonesy, řekl byste mi, kam jste šel dnes dopoledne, když jste odešel od Tommyho na tu domnělou procházku?”

„Domnělou?”

„Ano, domnělou. Kam jste šel?”

„Proč?”

„Protože někdo napiloval v cadillaku čep vedoucí k řízení a došlo k neštěstí, které málem stálo život všech, kdo v tom autě byli. Proto, Jonesy.”

„Já myslel, že to neštěstí -”

„Co jste si myslel?”

„Myslel jsem, že to byla jen nehoda.”

„Nebyla. A vy jste v té době velice šikovně nebyl v autě. Šel jste si koupit cigarety, vzpomínáte si? I když vám Tommy nabídl svoje.”

„Snad si nemyslíte…”

„Já chci jen vědět, kam jste šel na tu procházku, nic víc.”

„Když já si to nepamatuju, vážně. Byl jsem děsně nervózní. Prostě jsem chodil.”

„Kudy?”

„Vyšel jsem z domu a chodil jsem. Ušel jsem necelej kilometr. Pak jsem se otočil zpátky.”

„Potkal jste při tom chození někoho?” Ne “

„Zastavil jste se někde?” Ne”

„Takže máme jen vaše slovo, kde jste byl v době, kdy někdo mohl pilovat ten čep…”

„Asi… když se to řekne takhle…”

„Jak byste to řekl vy, Jonesy?”

„Proč bych já… proč bych já chtěl provést takovou šílenost?”

„Tommy odkázal všechen svůj majetek vám,” řekl Carella ledově.

„Kvůli tomuhle? Prosím vás, co Tommy vlastně má?”

„Vy řekněte, co má, Jonesy.”

„Jak to mám vědět? Není bohatej, na to vemu jed. Kdyby zemřel, je pojištěnej jako voják, tam by snad něco bylo. A má buicka z roku 1958 a pravděpodobně něco ve spořitelně. O ničem jiným nevím.”

„Řekl bych, že toho víte až dost.”

„Jsem přece jeho nejlepší přítel! Proč bych to neměl vědět? Kromě toho to není věc, s jakou by se člověk tajil. Panebože, přece si nemyslíte, že bych se pokoušel zabít Tommyho

Tommyho! Svýho nejlepšího přítele pro pár tisícovek! Nebo ano?”

„Už se to stalo pro míň,” řekl Carella. „Mezi nejlepšími přáteli. Mezi muži a jejich manželkami. Matkami a syny. Někteří lidé mají peníze rádi, Jonesy.”

„To jo, ale… tady jste na špatný stopě. Já bych nikdy nic takovýho neudělal.”

„Je tu Tommyho poslední vůle.”

„Je teď ženatej. Změní ji, jen co se vrátí z líbánek.”

„To by mohl být zatraceně dobrý důvod, aby ho někdo zabil hned teď,” řekl Kling.

„No ne, vy jste se zbláznili!” řekl Jonesy. „Já bych něco takovýho jakživ neudělal, prostě ne a ne! Myslíte, že bych moh zastřelit Birnbauma? Hodnýho dědu, kterýho znám od malá?

Vy myslíte, že bych to mohl spáchat?”

„Někdo to udělal,” řekl Carella.

„Ale ne já! Proč bych to dělal?” Chvíli mlčel a pátral v obličejích detektivů. „Proboha, myslíte, že bych zabil jedinýho svědka obou těch závětí? Podle vás by to dávalo smysl?”

„Na tom něco je, Steve,” řekl Kling.

„Mějte rozum, vždyť vám to pořád říkám! Nemám nic společnýho s Birnbaumovou…”

Na dveře někdo naléhavě zaklepal. Christina Maxwellová nečekala, až jí někdo otevře. Vrazila do pokoje a mávala pistolí.

„Tohle jsem našla ve svý kabelce,” vykřikla. „Ne ve svý.

Nějaká holka vzala omylem moji. Na toaletě. A tuhle tam nechala. Já myslela, že je to…”

„Ne tak rychle,” řekl Carella.

„… moje kabelka, a otevřela jsem ji, že si vytáhnu kapesník, a bylo v ní tohle!” Znova zamávala pistolí.

„Přestaňte s tím mávat, vždyť to může být nabitý,” okřikl ji Carella a sebral jí pistoli. Pak přikývl. „Je to ona, Berte.” Přičichl k hlavni. „Zbraň, která zabila Birnbauma, už ji nemusíme hledat.” Otočil se ke Christině. „Říkáte, že tohle bylo ve vaší kabelce?”

„Ne. Já jen myslela, že je moje. Na toaletě byla se mnou ještě nějaká blond ženská. Zřejmě popadla mou kabelku omylem. A tuhle tam nechala.”

„Blond ženská?” zeptal se Kling.

„Ano.”

„Jak vypadala?”

„Velká holka, urostlá,” řekla Christina. „Červený hedvábný šaty.”

„A sakra,” řekl Kling. „Já jsem s ní před večeří tancoval.”

„Pojď, jdeme ji najít,” řekl Carella a šel ke dveřím.

„Je už nejmíň milion kilometrů…” začal Kling, ale v tom okamžiku se vřítil do ložnice Tommy Giordano. Byl bez dechu.

„Steve,” vypravil ze sebe, „Steve, já se… já se zblázním!”

„Co se děje?” zeptal se Carella.

„Angela! Nemůžu ji najít. Nikde! Je pryč!” Smradlavý kouř z doutníku.

Někde daleko dlouhý a úzký pruh světla a v tom pronikavém paprsku silueta.

Bolest, nesnesitelná bolest, která pracovala a chvěla se a zpívala tisícerými ostrými hlasy.

Teplo, teplo, které bylo husté a tekuté a kapalo a kapalo. Cotton Hawes zápasil s bezvědomím.

Měl pocit, že se třese na celém těle. Měl pocit, že se každá součást jeho těla houpe v divokém odporně černém kruhu.

Jakýsi vnitřní smysl mu říkal, že leží na zádech, a přesto měl pocit, že se mu ruce svírají a natahují, snaží se v té černi čehosi dosáhnout, pocit, že mu celé nohy cukají, aniž to on může ovládnout. Bolest na straně obličeje byla nesnesitelná, ale nakonec právě ona zahnala bezvědomí, vydráždila ho neutuchajícím ohněm, vnutila vědomí nejdřív jeho mysli a pak tělu. Zamžikal.

Smrad doutníku byl všudypřítomný. Naplňoval mu nozdry pachem tisíců putyk. Pruh sluneční záře, která neustále vnikala otevřeným oknem na konci místnosti, byl pronikavý a nemilosrdný, její paprsky ho probodávaly. U okna, zády k Hawesovi, stál muž.

Hawes se snažil postavit na nohy, ale k svému zděšení zjistil, že se mu chce znova zvracet, zatočila se mu hlava a nevolnost mu dopadla na dno žaludku jako kámen. Ležel tiše, neodvažoval se pohnout. Už si uvědomoval, že krvácí z jedné strany obličeje, a připomněl si náhlou oslepující ránu, která ho srazila k zemi a připravila ho o vědomí. Nevolnost přešla. Cítil, jak mu pramínek krve stéká po čelisti za krk, cítil téměř každou jednotlivou kapku krve, jak se mu kutálí po tváři a vsakuje do bílého límce košile. Zdálo se mu, že se právě narodil a je na výsost citlivý na každý odstín toho, co čichá a vidí, čeho se dotýká. A jako novorozenec byl i slabý. Nemohl se postavit, věděl, že by se skácel obličejem k zemi.

Pootočil hlavu vlevo a zřetelně rozeznával toho muže u okna, viděl, jak se všecky jeho části slévají v jedno a společně vytvářejí ostrý portrét moci. Dřepěl skrčený u okna, slunce pozdního odpoledne olizovalo jeho siluetu bílými jazyky světla.

Muž měl černé ulízané vlasy a na nich přiléhavou pletenou čepici. Z profilu měl ohromné čelo, zpod hustého zamračeného obočí trčel zahnutý nos. Na napjaté kůži vedle pravého oka vynikala ostře vyznačená jizva. Ústa bez rtů byla jen čárou ostře zaříznutou do obličeje nad rýhou v bradě, připomínající koňský zadek. Krk měl silný a pod modrým trikem, které měl na

sobě, se rýsovala mohutná ramena, na tlustých pažích pokrytých černými chlupy, připomínajícími drátěnku, se vlnily svaly. Jedna obrovitá ruka svírala hlaveň pušky, která měla, jak si Hawes všiml, namontovaný dalekohled. Vedle mužovy pravé ruky ležela otevřená krabička s náboji.

Tohle není chlap, s kterým bych si to mohl při svém nynějším stavu rozdat, říkal si Hawes. Asi by to nešlo rozdat si to s ním v žádným případě. Vypadá jako člověk, kterej přetrhne telefonní seznam a ani nemrkne, jako člověk, po jehož nadmuté hrudi může přejet auto. Vypadá jako nejodpornější vrahoun, s kterým jsem se v životě setkal, a opravdu nemám chuť si s ním něco začínat. Teď -a asi nikdy.

Jenže on má pušku s dalekohledem a vůbec nevypadá, že by se s ní chtěl šťourat v zubech.

Mám ještě pistoli? Nebo mě odzbrojil?

Hawes zašilhal dolů přes nos. Viděl bílý límec košile potřísněný krví a pod rozepnutým sakem podpažní pouzdro, kterým byl přepásán.

Pouzdro bylo prázdné.

Nemůžu dělat nic než ležet a čekat, až se mi vrátí síla, uvažoval.

A mezitím se modlit, aby ten chlap zbůhdarma nevystřelil přes dvůr na některého účastníka hostiny.

Černý kabriolet MG dostal Ben Darcy od rodičů. Nevěděli o jeho tajném úmyslu stát se zubařem a nabídli mu ten štíhlý, nízko stavěný vůz jako úplatek. Ben úplatek přijal a pak se stejně připravoval na zubařinu, jak měl v úmyslu. Všichni byli spokojeni.

Auto bylo schopné dosáhnout dosti velké rychlosti zvláště na rovince a Ben se právě snažil dokázat, jak nejlíp uměl, že výrobce nelhal. Se staženou střechou a nohou přitisknutou na plynu ujížděl po dálnici nepatrnou rychlostí sto čtyřiceti kilometrů za hodinu.

Vedle něho seděla Angela Giordanová, rozená Carellová,

dlouhé kaštanové vlasy jí vlály dozadu přes ramena, pozorovala silnici před sebou široce rozevřenýma očima a byla přesvědčená, že její svatební den bude jejím dnem posledním.

„Bene, nemohl bys zpomalit?” poprosila.

„Já rád jezdím rychle,” odpověděl. „Angelo, musíš mě vyslechnout.”

„Já tě poslouchám, Bene, ale mám strach. Co kdyby nějaký auto…”

„Nedělej si starosti,” odsekl. „Já jsem nejlepší řidič v celým Riverheadu. Nemůžeš být v lepších rukách.”

„Tak dobře, Bene,” řekla, sevřela ruce a polkla, ale dál pozorovala silnici.

„Tak ty sis ho vzala,” řekl Ben.

„Ano.”

„Proč?”

„Bene, vždyť jsme to už probrali na parketu. Nebyla bych s tebou jela, kdybych věděla…”

„Proč se mnou jedeš?” zeptal se rychle.

„Protože jsi řek, že mě chceš vzít naposledy na projížďku. Řek jsi, že se projedeme kolem bloku. Dobře, věřila jsem ti. Ale my nejedeme kolem bloku, jedeme po dálnici, která vede do sousedního státu, a ty jedeš příliš rychle. Bene, prosím tě, jeď trochu pomaleji!”

„Ne,” řekl. „Proč sis ho vzala?”

„Protože ho mám ráda. Stačí ti to?”

„Já ti nevěřím.”

„Věř mi. Prosím tě, věř mi!”

„Nevěřím. Jak ses do něj mohla zamilovat? Do bankovního úředníka? Pro kristový rány, Angelo, vždyť je to bankovní úředník!”

„Miluju ho.”

„Co ti může nabídnout? Co ti může vůbec někdy dát?”

„Nemusí mi nic dávat,” řekla Angela. „Miluju ho.”

„Já jsem hezčí než on.”

„Může být.”

„Já budu zubař.”

„Ano.”

„Proč sis vzala jeho?”

„Bene, prosím tě, ne tak rychle! Já…” Oči se jí rozšířily.

„Bene! Bene! Pozor!”

Buick se vyřítil na Benovu stranu dálnice nečekaně, když předjížděl pomalejší auto. Hnal se jako parní lokomotiva, neschopný zpomalit kvůli autu, které předjížděl, rozhodnutý dosáhnout bezpečí svého jízdního pruhu tím, že rychlost ještě zvýší. Ben pochopil neřešitelnost situace. Strhl volant doprava a mířil na trávník lemující vozovku. Buick přesvištěl kolem něj s rámusem tryskového letounu, zatímco malé MG minulo blatník velkého vozu ani ne o třicet centimetrů, najelo na příkrý travnatý břeh a prudce změnilo směr, když Ben škubl volantem na druhou stranu. Angela byla na okamžik přesvědčená, že se auto převrátí. Pneumatiky zakvílely, jak se vůz dostal opět na beton, sklouzl do smyku a srovnal do směru vozovky. Ben znovu sešlápl plyn. Tachometr se vyšplhal na sto padesát.

Angela nebyla schopná slova. Seděla vedle něho a lapala po dechu. Nakonec zavřela oči. Nebude se dívat! Nedokáže se dívat!

„Ještě není pozdě,” řekl Ben.

Jeho hlas jí doletěl k uším s proudem vzduchu, který přicházel otevřenou kabinou sportovního vozu. Měla zavřené oči a ten hlas zněl zvláštně, byl tichý, důrazný a jednotvárný.

„Ještě není pozdě. Ještě můžeš vycouvat. Můžeš sňatek zrušit. On se k tobě nehodí, Angelo. Stejně na to jednou přijdeš. Pusť ho k vodě, Angelo! Angelo, já tě miluju. Můžeš ten sňatek zrušit.”

Zavrtěla hlavou, víčka pevně semknutá.

„Nejezdi na tu svatební cestu, Angelo! Nejezdi s ním!

Řekni mu, že to byl od tebe omyl! Ještě není pozdě. Zachováš se správně. Jinak…”

Opět zavrtěla hlavou. „Odvez mě zpátky, Bene,” zašeptala slabounce.

„Já na tebe počkám, Angelo. Nech ho plavat! Nehodí se k tobě. Udělej to ty sama, Angelo! Řekni mu to, slyšíš?”

„Bene, já chci domů,” mumlala. „Prosím, jeďme zpátky! Prosím, prosím! Prosím tě, prosím, prosím, prosím, prosím…”

„Řekneš mu to? Řekneš mu, že chceš sňatek zrušit?’

„Bene, prosím tě, prosím…”

„Řekneš?”

„Ano. Řeknu mu to.” Bylo jí jedno, že lže. Přála si jen, aby ta příšerná jízda skončila, chtěla se zbavit muže vedle sebe.

„Ano,” zalhala ještě jednou, a aby lež byla silnější a přesvědčivější, dodala: „Ano, odvez mě domů a já mu to řeknu. Jeďme zpátky, Bene.”

„Já ti nevěřím. Ty mu to neřekneš.”

„Řeknu.”

„Miluješ mě?”

Nebyla s to odpovědět.

„Miluješ mě?”

„Ne,” řekla a hořce se rozplakala. „Miluju Tommyho, jen Tommyho! Proč mi tohle děláš, Bene? Proč mě takhle mučíš? Jestli ti někdy na mně záleželo, tak mě odvez zpátky domů!

Prosím tě, odvez mě domů!”

„Dobrá,” utrhl se na ni najednou. Zpomalil a pak strhl kvílející auto do opačného směru. Ještě jednou přitiskl nohu na plyn. Angela se nedívala na tachometr.

Tommy čekal u chodníku, když kabriolet zastavil před Carellovic domem. Angela vyskočila a vrhla se mu do náručí.

Chvíli ji držel a pak se zeptal: „Co tě to, ty blázne, napadlo?”

„To byl jen svatební žertík,” řekl Ben a chabě se usmál.

„Únos nevěsty přece, ne? Legrace.”

„Máš prapodivnej smysl pro humor, Bene. Buď rád, že s tebou nepraštím o zem! Všichni jsme se tu div nepominuli rozumem, až jsme si všimli, že tu není taky tvůj auťák. Kruci, Be-ne, podle mě to vůbec nebyla legrace! Legrace, to tak! Já si to s tebou asi přece vyřídím, ty prevíte!”

„Ale jdi, kam se poděl tvůj smysl pro humor?” řekl Ben a zase se tak nemohoucně usmál.

„Víš co, ty hajzle? Koukej zmizet!” odpověděl Tommy.

Objal Angelu kolem ramen. „Pojď, holčičko, půjdeme dovnitř.”

„Mám jít domů?” zeptal se Ben nejapně.

„Jdi nebo nejdi, dělej si, co chceš! Jen se nepřibližuj k Angele!”

„To byla jen legrace,” řekl Ben.

Muži stojící kolem mrtvoly souseda Birnbauma neměli na legraci ani pomyšlení. Vražda má v sobě cosi, co je legraci hodně vzdálené. Ať k ní dojde kdykoli nebo kdekoli, legrační věru není. Někteří lidé tvrdí, že nejhorší vraždy jsou ty, které vytáhnou člověka ven v časných ranních hodinách. Jiní zase nemají rádi vraždy v podvečer. Ale každá vražda se zdá nejhorší tehdy, když k ní dojde, a všichni ti, co stáli kolem a dívali se na Birnbauma ležícího tu bez života, byli zajedno, i když to neřekli nahlas, že nejhorší je být zabit pozdě odpoledne.

Pátračka stodvanáctého revíru poslala jednoho detektiva, protože vražda byla spáchána na jejich území a protože oficiálně bude od této chvíle patřit jim. Oddělení pro vyšetřování vražd, které informovali, že na místě jsou čtyři nefalšovaní detektivové, se rozhodlo neposlat nikoho. Ale policejní fotograf pořizoval snímky mrtvoly pečlivě, i když přitom nehopsal sem a tam jako Jody Lewis. Zástupce policejního lékaře úředně prohlásil Birnbauma za mrtvého a nařídil zřízencům s nosítky, jak ho mají odnést do pohřebáku čekajícího před Birnbaumovým domem. Objevilo se i několik techniků z laboratoře, kteří se pokoušeli najít nějaké stopy, z nichž by mohli sejmout sádrový otisk. Všichni, od prvního do posledního, horlivě shromažďovali statistická fakta o náhlém a násilném úmrtí. Naneštěstí nikoho z vyšetřujících nenapadlo telefonovat. Ukázat se potřeba telefonu, mohl někdo z nich náhodou zajít do Bimbaumova domu

vzdáleného něco přes patnáct metrů od hradby stromů, za kterou pracovali.

V podkroví u Birnbauma cítil Cotton Hawes, jak se mu vrací síla. Posledních deset minut ležel tiše, jen očima těkal z jednoho rohu podkroví do druhého a zase zpátky k tomu trpělivě vyčkávajícímu dynamu, které dřepělo u okna. Podkroví bylo plné haraburdí vyřazeného ze života. Byly tu balíky starých časopisů, zelený kufr označený bílými písmeny TÁBOR IDLEMERE, krejčovská panna, sekačka na trávu bez nožů, kladivo, vojenský spací pytel, rozbité rádio, tři alba označená slovem Fotografie a mnoho dalších předmětů, kterými byl nepochybně zavalen život čilé rodiny.

Jediný předmět, který Hawese zaujal, bylo kladivo.

Leželo na kufru něco málo přes metr od místa, kde se svalil.

Kdyby se dostal k tomu kladivu, aniž ho někdo uvidí nebo uslyší, praští s ním vetřelce přes hlavu a hned. Pokud se ovšem předtím střelec neobrátí a neodbouchne ho. Být zastřelen zblízka puškou není žádnej med.

Tak kdy, ptal se Hawes sám sebe. Ještě ne, ještě nemám sílu.

Silnější nebudeš nikdy, řekl si Hawes. Ty se toho hajzla, co tam dřepí u okna, bojíš?

Bojím. Cože?

Jo, bojím se ho. Může mě přerazit vejpůl, ani nemusí použít pušku. Ale třeba ji použije. Takže já se ho bojím a ať mi to všechno vleze někam!

Do toho, ty bačkoro, říkal si Hawes. Zkusme dostat to kladivo. Nejlepší čas je vždycky ted, povídal někdo.

Ten někdo neměl proti sobě neandrtálce. Hele, jsme snad…

Dobrá, dobrá, tak jdem.

Nehlučně se překulil na bok. Střelec se neotočil. Překulil

se ještě jednou, opsal tentokrát celý kruh, a octl se na dosah kladiva. Vší silou polkl a sáhl po kladivu. Tichounce ho stáhl z kufru a pevně sevřel pravou rukou.

Polkl ještě jednou a zdvihl se na kolena.

Tak fajn, řekl si, teď napřáhnem kladivo a vrhnem se na něj. Rozbijeme mu lebku, než si uvědomí, co ho to praštilo.

Jdeme na to!

Zdvihl se do podřepu. Připraven?

Postavil se a zdvihl kladivo. Teď!

Postoupil o krok.

Dveře za ním se najednou otevřely.

„Ne tak hr, váženej pane,” řekl někdo a Hawes se prudce otočil. Octl se tváří v tvář statné blondýnce v červených hedvábných šatech. Sahala do kabelky, když po ní skočil.

O Cottonu Hawesovi se nedá říct, že by se obvykle nerad pral s blondýnami o proporcích, jaké měla tato. Byla to opravdu blondýna jaksepatří. Bylo za co vzít, co obejmout a na co se koukat, bylo to vtělení toho, co nás automaticky napadne, když někdo zamumlá magická slova „kus blond ženský”.

Tomu, kdo by ji spatřil stát na okraji dálnice, by se zastavilo srdce. Holé hlavy z třetí řady by zbledly a roztřásly se.

Na jevišti divadla na Broadwayi by ta dívka uvrhla divadlo do plamenů, omráčila obecenstvo a způsobila úprk kritiků k psacím strojům, na nichž by vyťukávali nadšené recenze.

V ložnici se Hawesovi při té představě zatočila hlava. Naneštěstí nebyla dívka na dálnici, na jevišti ani v posteli. Stála ve dveřích kamrlíku, který nebyl o nic větší než horní lůžko ve spacím vagóně. Dívka neměla zřejmě v úmyslu omráčit někoho jiného než Hawese. S rozhodností pouštní krysy hledající vodu sáhla do kabelky, pak ucukla a na rozkošných rysech se jí objevilo překvapení. Jasným, křišťálově čistým a kultivovaným hlasem zaječela: „Zatraceně, kde je moje bouchačka?”

V témž okamžiku se střelec obrátil od okna.

Dívka byla vybavena nejen překypujícími vnadami, ale taky zuby a nehty. Jak se ji Hawes snažil popadnout, zakousla se mu dvěma řadami zubů do ruky, nehty se jí divoce zaleskly a zaryly se mu do dosud neporušené pravé poloviny obličeje. Střelec se přihnal s řevem. „Jedeš vod něj, Oono! Nemůžu nic dělat, když ty…”

Hawes nechtěl dívku uhodit, zvláště ne kladivem. Ale jinou zbraň než kladivo neměl a správně usuzoval, že jestli se mu dívka vymkne, neandrtálec ho buď srazí pažbou na podlahu, nebo, což by bylo ještě horší, mu rovnou vpálí pár kulek do prsou. Jedno ani druhé nebylo lákavé. Ani sama blondýna ho nelákala, jak se mu kroutila v náručí a široce se rozmáchla k ráně, kterou mu div nevyrazila pravé oko. Zasykl bolestí a rozpřáhl se po ní kladivem, ale ona se skrčila, než dopadlo, a vrazila mu koleno do rozkroku starý trik, jemuž se soudě podle odborného provedení naučila už v obecné škole. Hawes už v životě utržil lecjaký kopanec, i kopanec do rozkroku, a jak teď zjistil, reagoval na ně vždycky stejně. Přelomil se bolestí v pase, jenže tentokrát při tom sáhl o záchranu po blondýně. Pokud bude mít její teplé tělo u svého, je střelec bezmocný. Hmátl po ní a chytil ji za živůtek šatů, až se mu roztrhl v ruce, a
v dlouhé trhlině se ukázala bílá podprsenka a tři čtvrtiny dívčina levého ňadra.

Látka s blondýnou na konci se trhala dál jako rozmotávající se klubko vlny v packách hravého kotěte. Hawes se znova rozmáchl kladivem, ranou do ramene jí zabránil v pohybu a opět po ní hrábl; tentokrát ji popadl. Zaťal pevně prsty a přitáhl ji k sobě. Šaty už měla roztržené až do pasu, ale Hawese anatomie nezajímala. Otočil ji kolem osy, takže do něho narazila zadkem, pevným a svalnatým zadkem, sevřel ji jednou rukou kolem krku, s loktem zabořeným do masitých polštářků jejího poprsí, a znova mávl kladivem. Dívka však použila další školní trik.

Přikrčila se prudce v kolenou, pak se vymrštila jako zátka z láhve a temenem hlavy vrazila Hawesovi do čelisti. Paže mu klesla. Dívka se otočila, skočila na něj s polonahými ňadry jako fúrie a hnala se mu prsty po očích. Rozmáchl se kladivem.

Uhodil ji do pravé paže a ona se za ni chytila, obličej zkřivený bolestí. „Ty bestie zatracená!” vyjekla a sáhla k zemi, sukně se jí vykasala na nohách, které by vzbudily úžas na francouzské Riviéře, kdyby čouhaly z bikinek, stáhla si jednu lodičku s jehlovým podpatkem a namířila na Hawese, jako by měla v ruce palcát.

„Sakra, di vod něj!” zařval střelec, ale dívka boj nevzdala. Kroužili s Hawesem kolem sebe jako zápasníci, dívce se zvedala hruď v podprsence, která ji nebyla s to udržet, Hawes popadal dech, jeden třímal střevíc a druhý kladivo a číhali na možnost udeřit. Dívka cenila zuby, které budily dojem, že by dokázaly překousnout Hawese v půli.

Dívka zašermovala na oko střevíčkem a Hawes vztáhl levou paži, aby ráně zabránil, ale ona rychle uskočila stranou.

Nejasně zahlédl, jak se mu červený střevíc blíží k obličeji, a pocítil prudkou bolest,, když ho jehlový podpatek zasáhl do spánku. Prsty mu povolily a upustily kladivo, cítil, jak se kácí dopředu. Natáhl ruce, aby zabrzdil pád, a dívka ho zachytila, když padal směrem k ní, a hlava mu narazila na její rameno a klouzala níž. Na okamžik, než ho vztekle odstrčila, ho zalilo teplo jejího poprsí.

Pak dopadl na podlahu a poslední jeho zahanbená myšlenka byla: Ženská, kriste ježíši, ženská…

Kluk nebo holka, děťátko se činilo a kopalo.

Teddy Carellová seděla vedle svého tchána, který určitě vypil přes míru, a nemohla si vzpomenout, že by se jeho očekávaný dědic už někdy tolik navyváděl.

Neměla sílu ocenit nastávající soumrak, když její očekávaný synáček nebo dceruška prováděli své večerní prostocviky.

Občas stál kopanec za to a Teddy sebou trhla, protože si byla jistá, že všichni účastníci hostiny jsou svědky toho, jak se neklidně svíjí. Dítě jako by mělo tisíc nožiček, Bůh chraň! Koplo ji vysoko v břiše, až pod ňadry, pak zase dole v pánevní oblasti, a ta kopnutí byla tak vzdálená jedno od druhého, že podle jejího soudu dítě udělalo kotrmelec.

Příští týden bude po všem, říkala si a vzdychla. Konec bolestí v zádech. Konec dětí, které na ni na ulici ukazují prstem.

Hej, paní, kdypak ten balón vyletí? Podívala se na parket. Zrzka ze Zapadákova nebo z Horních Nemanic nebo odkud ulovila nového mužského, ale Teddy to moc nepomohlo. Steve se v posledních hodinách neukázal, a tak přemýšlela, co to může být, že je tak zaměstnaný. Jistě, vdává se jeho sestra a jeho povinností je dělat aspoň částečně hostitele, ale proč ho Tommy volal tak brzo ráno? A co tu dělají Bert a Cotton? S instinktem policistovy ženy věděla, že se něco děje, ale nedovedla si představit co.

Děťátko ji opět koplo.

Dej už pokoj, pomyslela si. Taky bys s tím mohlo přestat!

Tony Carella vypil hodně whisky a hodně vína a hodně šampaňského. Nedopřál si tolik od Stevovy svatby a to už bylo hezky dávno

Jeho zmámené smysly způsobily, že začal být spokojený i se Svatbami a oslavami, s. r. o. Jsou opravdu dobří, peníze, které po něm chtějí, se vyplatí. Ach, Madonna , zaplatil jim pěknou sumičku! Ale stojí to za to, každý cent. Jsou šikovný, jeden jako druhý. Stačí kouknout se na ten hezký taneční parket, který umístili zrovna doprostřed trávníku. Santa Maria, jeho trávníku! Ale jsou to šikovný kluci. Jen se koukněte na konec zahrady, odkud se bude pouštět ohňostroj. Ohifostroj, to bude paráda! Svatby a oslavy jsou k pomilování. Jeho žena je k pomilování. Syn a snacha a dcera a zeť jsou k pomilování. Všichni jsou k pomilování.

K pomilování je Birnbaum.

Kde vůbec je Birnbaum?

Proč nesedí Birnbaum v tenhle šťastný den vedle něho, proč s ním nepopíjí víno a šampus? Jestli se ve svém Bimbaumovi nemýlí, tak ten děda sedí pravděpodobně někde v koutku a brečí.

Můj starý přítel, myslel si Tony a zaslzel. Najde ho. Najde ho a nabídne mu doutník.

Zvedal se ze židle, když se z konce jeho pozemku ozval výkřik.

Carella poslal pryč mládence ze stodvanáctky, fotografa, zástupce lékaře a techniky z laboratoře a celou tu dobu nechápal, kam se poděl Cotton Hawes. Požádal přece Cottona, aby zůstal vedle mrtvoly. Mrtvola je pryč a všichni, kdo s ní měli co dělat, taky. I Cotton.

Ale kde je?

Nepracoval s Hawesem dlouho, ale byl si jist, že by neprovedl něco tak dětinského jako vykašlat se na svou partnerku. Před chvílí, tam v tom houští, byl strašně rozlícený, to je pravda, a Christina, jinak jistě bezva děvče, si skutečně prosila o malér. Chtěla si z Cottona vystřelit a nádavkem zakopla o mrtvolu. Což dokazuje, děvčátka, že si nemáte zahrávat s ohněm!

Ale že by ji byl Cotton nechal plavat?

Možné to ovšem bylo. Carella musel uznat, že rozhodně ano. Jak jde o vztahy se ženami, nedá se nic tvrdit předem. Už mnohokrát narazil na sebevraždy, kdy se zdánlivě rozumný mladý muž vrhl z okna nejbližšího hotelu, protože mu ta rozkošná bytůstka v sukních odepřela schůzku. Konečně stačí jeho vlastní Teddy! Zlobí se, že tancoval s Faye z Flemingtonu. Bože, je to už tak dávno a on si pamatuje každý detail toho večera, jako by to bylo dneska. Byla skvělá, byla vážně skvělá…

Tak dost! Neblázni, člověče!

Viděl Teddy, jak sedí vedle jeho otce. Usmál se a zamířil

k nim. Z porostu za jeho zády se ozvaly výkřiky: „Pomoc! Pomoc!”

Otočil se na podpatku a rozběhl se rovnou do houštin.

Služební zbraň měl v ruce, ještě než uběhl první metr.

Hoši stáli na rohu a pozorovali kolemjdoucí děvčata. Jo, stojíme tu celý odpoledne, řekli. Přesně tady pod tou lampou, jak vyjíždí nadzemka. Jen stojíme a koukáme na holky, řekli.

„Nevšimli jste si lidí, který vystoupili z vlaku?” zeptal se Meyer.

„Jo, holek jsme si všimli.”

„Nikoho jinýho ne?”

„I jo,” řekli hoši, „ale hlavně těch holek.”

„Neviděli jste nějakýho pána, jak nese pouzdro na pozoun?”

„Jak vypadá pouzdro na pozoun?”

„Pouzdro na pozoun. Černá kůže, dlouhý. Na jednom konci rozšířený jako zvon.”

„A jeje,” řekli kluci. „Zeptejte se radši Charlieho.”

„Kdo z vás je Charlie?”

„Charlie je v cukrárně. Hej, Charlie! Charlie, pod sem!”

„Charlie je muzikant?” zeptal se Meyer.

„Není, ale jeho ségra se učí na piáno. Je jí ošum.”

„Jak starej je Charlie?” zeptal se Meyer skepticky.

„Copak ten, ten už je dospělej,” řekli kluci. „Je mu šestnáct.”

Z cukrárny vyšel Charlie, hubený, nakrátko ostříhaný chlapec v khaki kalhotách a bílém tričku. Přiloudal se k hochům pod lampou s podivným výrazem.

„Oč kráčí?” zeptal se.

„Tady tyhle mají nějaký otázky.”

„Jo.” Pronesl to jako něco mezi otázkou a výkřikem, jako by byl překvapený vlastním dotazem.

„Víš, Charlie, jak vypadá futrál na pozoun?”

„Jo,” odpověděl a zase to byla otázka i potvrzení.

„Neviděl jsi někoho s pouzdrem na pozoun, jak jde dolů po těchhle schodech?”

„S pouzdrem na pozoun?” Tentokrát to byla jen otázka.

„Ano,” přisvědčil Meyer.

„Dneska?”

„Dneska.”

„Po těchhle schodech?”

„Ano.”

„Jo,” řekl tentokrát bez otazníku.

„Kam šel?”

„Jak to mám vědět?” zeptal se Charlie.

„Přece jsi ho viděl, ne?”

„Jo. Proč? Vy potřebujete hráče na pozoun? Musí to bejt pozounista? Moje malá ségra hraje na piáno.”

„Přemýšlej, Charlie. Kam šel?”

„Kdo si to má pamatovat? Vy myslíte, že sem šel za nim, nebo co?”

„Sešel tady po těch schodech?”

„Jo.”

„Zahnul vlevo, nebo vpravo?”

Charlie chviličku přemýšlel. „Tam, ani tam,” řekl konečně,

„šel po ulici, rovnou za nosem.”

„A pak co?”

„Nevim.”

„Zašel za roh?”

„Nevim.”

„Ztratils ho z dohledu, když zašel za roh?”

„Já nevim, jesli zašel za roh, nebo né. Jakýpak ztratil? Já sem se ho ani nesnažil hledat. Koho by moh zajímat?”

„Myslíš, že šel dál kolem toho rohu?”

„Nevim.”

„Nebo že za něj zašel?”

„Nevim.”

„Je možný, že by byl přešel přes ulici?”

„Řikám vám, že nevim.” Odmlčel se. „Hele, proč se nezeptáte toho chlápka v bistru na příštím rohu. Třeba ho viděl.”

„Děkuju ti,” řekl Meyer. „Uděláme to.”

„Je mi líto. Musí to bejt hráč na pozoun?”

„Bohužel ano.”

„Protože moje malá ségra hraje na to piáno světově, fakt.” Meyer se na Charlieho jen smutně díval a Charlie pokrčil rameny. „Někdo holt troubí, někdo ne,” řekl odevzdaně a vrátil se do cukrárny.

Meyer a O’Brien se vydali po široké ulici.

„Co tomu říkáš?” zeptal se O’Brien.

„Vypadá to, že by to moh být on. Kdo ví? Třeba budeme mít štěstí v tom bistru.”

V bistru štěstí neměli.

Člověk za pultem měl bifokální brýle, celou neděli měl co dělat s obsluhováním zákazníků a nebyl by poznal pozoun od bedny krabů, poklona, pánové. ‘

Meyer a O’Brien vyšli na chodník.

„Kam teď?”

Meyer potřásl hlavou. „Já ti něco povím,” řekl. „Tahle čtvrť

se mi najednou zdá nějak moc veliká.”

Ben Darcy ležel na zádech v křoví.

Snášel se soumrak a barvil oblohu do fialová. Lesní hmyz začínal se svou večerní písničkou. Město vzhlíželo k nebi a vítalo nastávající noc povzdechem: je neděle a zítra bude zase další pracovní den. A uvnitř města, v impozantních kovových a betonových stavbách Isoly, v zalidněných ulicích Calm’s Pointu i v předměstském Riverheadu jako by začátek noci s sebou přinášel aspoň dotek míru, klid hraničící s unavenou rezignací. Do chladu minulosti vstupoval další den. Vyjde měsíc, oblohu osázejí hvězdy a město vzplane světly.

Ben Darcy jako by byl součástí toho pokojného soumraku.

Ležel naznak pod velkým javorem, který se tyčil nad okolním

houštím, a vypadal spíš jako letní spáč nebo snílek, jako někdo, kdo pozoruje oblohu, jako klasický chlapec se stéblem trávy v ústech. Paže měl rozhozené, oči zavřené. Zdálo se, že spí a že je v míru se sebou i se světem.

Na temeni hlavy měl krev.

Carella se k němu rychle shýbl, a jakmile spatřil ránu, natáhl k ní prsty, rozčísl vlasy a ohmatal okolní otok. Rána nebyla hluboká ani dlouhá, krvácení nestálo za řeč. Vězela v samém středu Darcyho lebky a otok byl velikosti ořechu. V narůstající tmě Steve Carella hlasitě vzdychl. Byl unavený, hrozně unavený. Nerad honil přízraky. Měl jsem být profesionální zápasník, myslel si. Je to dobrej, špinavěj sport, od začátku je jasný, oč tam jde, pravidla určuje nezávislej pozorovatel, rozloha arény je jasná od začátku, protivníka je jasně vidět a je jedinej, koho je potřeba porazit, jedinej nepřítel.

Proč se krucinál někdo rozhodne pro povolání policajta, divil se v duchu.

Zabýváme se destrukcí, říkal si, a to destrukcí, která se děje tajně, a naším úkolem není ani tak tý destrukci zabránit jako ji odhalit, když už k ní došlo. Pátráme po ničitelích, ale to z nás nedělá tvůrce, protože naše práce je negativní a tvorba není negativní nikdy. Teddy, která támhle sedí s děťátkem v útrobách, tvoří bez námahy, tvoří od přírody a dokáže víc, než dokážu já za padesát let práce u policie. Proč by se chtěl někdo zaplítat s neřádem, kterej přepilovává čepy v autě, zabíjí souseda Birnbauma nebo uhodí do hlavy Darcyho? Proč by si někdo zvolil jako povolání práci, která ho nutně přivede do styku s ničiteli, a věnoval jí většinu svého aktivního života?

Proč by se někdo chtěl stát městským metařem? Já ti něco povím, Steve, řekl si.

Nejdřív ti povím, že policajtovi, kterej ve škole málem propad z filozofie, se filozofovat nesluší.

Za druhý ti povím, že svobodná volba je něco, co život nabídne lidským tvorům jen zřídka. Stal ses policajtem, protože

ses stal policajtem, a pokud nestrávíš hodiny na kanapi u psychiatra, nedokážeš říct proč, a ani u něho bys na to nemusel přijít. A policajtem zůstáváš proč?

Protože pomineme-li samozřejmost, jako že muž musí živit a šatit manželku a rodinu, pomineme-li to, jak je svět mimo policii nejistej a jak těžce se shání práce, když už člověk není žádnej mladík, pomineme-li tohle všechno tak já policajtem být chci.

Ale ničitelé mě zlobí. Když připraví o život takovýho Birnbauma, tak přímo zuřím! A dokud mě bude ničení rozčilovat, policajtem zůstanu. Budu se dál pohybovat v neútulný služebně v snad nejhorší čtvrti na světě, budu poslouchat nejapný vtipy kolegů policajtů, snášet obhroublou legraci a zvonění telefonů a stížnosti mírumilovnejch lidí, který nejsou sice všichni tvůrci, ale nejsou taky ničitelé.

V houstnoucím šeru se pousmál.

Vy jste si to třeba ani neuvědomil, otče Paule, ale dneska jste měl na svý faře náramně zbožnýho člověka.

Nechal Bena ležet, kde byl, a šel do domu pro vodu a mokrý hadr.

Začínalo svatební vtipkování.

Tommy stál před dlouhou svatební tabulí, na níž ležely podnosy s dolci a obrovský svatební dort a stály na jejím druhém konci dvě láhve vína, výslovně určené jedna nevěstě a druhá ženichovi. Svatebním anekdotám naslouchal se smíšenými pocity. Přiváděly ho sice do rozpaků, ale v hloubi duše ho vlastně těšily. Věděl, že rozpaky se od něho očekávají, ale vtipy ho stejně těšily. Věděl, že má být na rozpacích, a tak mu každý nový vtip nahnal do chlapeckých tváří červeň. Současně však cítil, že konečně vyspěl v muže. Konečně je připuštěn do světového bratrstva jako mladší člen. Je možné, že po mnoha a mnoha letech půjde sám někomu na svatbu a bude vyprávět tytéž tradiční vtipy. Ta myšlenka se mu zamlouvala, i když většinu těch vtipů už znal. Začaly otřepanou anekdotou o muži,

který zapomněl deštník v hotelovém pokoji, kam se po něm nastěhovala dvojice v líbánkách. Vrací se pro deštník, zrovna když oni vcházejí do pokoje, skočí do skříně a je nucen poslouchat jejich milostné vrkání. Konečně v zoufalství, když vyslechl, jak se ženich táže nevěsty například: „Čí jsou tyhle očička?” „Tvoje, miláčku.” „A tahle rozkošná pusinka?” –

„Tvoje, drahoušku.” atakdále, přičemž novomanžel nevynechal v povznášejícím vědomí totálního vlastnictví a v očekávání striptýzu žádnou část anatomie, muž ve skříni zahaleká: „Až přijdete k deštníku, ten je můj!”

Tommy se zasmál. Vtip měl fousy, ale on se stejně zasmál a lehce se začervenal, když najednou spatřil svého švagra, jak vylézá z houští na okraji zahrady a utíká k domu, ale to už začínal další vtip, ten o trpaslíkovi, který se ožení s obligátní tlustou cirkusačkou, pak následoval další a po něm ještě jeden. Pak vtipy opustily říši předepsaného humoru a rozběhly se na všechny strany. Každý vtipálek, ženatý nebo svobodný, přišel s osvědčenou radou, jak se správně chovat v hotelovém pokoji. Kdosi dal k lepšímu prastařičkou historku o bílém koni, který se oženil se zebrou a strávil líbánky tím, že se jí snažil svlíknout pruhované pyžamo. Tommy se smál a někdo mu poradil, aby si s sebou vzal hromadu časopisů, protože Angela docela určitě stráví tři hodiny v koupelně přípravami na největší okamžik svého života, a někdo dodal, že on si jen přeje, aby to byl ten největší, a Tommy se zase smál, i když smysl té poznámky tak docela nepochopil.

„V kterým hotelu budete, Tome?” zeptal se jeden z hloučku šprýmařů.

„Nepovím,” řekl Tommy a vrtěl hlavou.

„Neblázni,” křikl někdo. „Snad si nemyslíš, že bysme vás o líbánkách navštívili?”

„Myslím,” řekl Tommy.

„Starý kámoši jako my? Ty bys nechtěl, abysme vás navštívili?”

„Nechtěl.”

„Že ne? A proč? Máš na dnešní večer jiný plány?”

A tak to šlo pořád dál. A celou tu dobu poskakoval Jody Lewis okolo hloučku šprýmařů a fotografoval Tommyho, jak se tváří při každém novém vtipu. Závěrka cvakala o sto šest, aby pod titulem „Náš svatební den” zachovala pro potomstvo jeho začervenání nebo letmý záblesk uvědomělého mužství.

„Nezapomeň na to víno, až půjdete,” zavolal někdo.

„Jaký víno?”

„Někdo ti přinesl víno. Je na konci stolu. Jedna flaška pro nevěstu, druhá pro ženicha.”

„Ale moc nepij, Tommy! Přeženeš to s vínem a máš na krku zklamanou novomanželku!”

„Jen líznout, Tommy! Přípitek a pak k dílu!” Svatebčané se smáli, Jodyho aparát cvakal, seč stačil.

Noc se blížila rychlostí, jež naháněla strach.

Oona Blakeová dřepěla na podlaze u Cottona Hawese, sukni vykasanou nad překrásnýma mohutnýma nohama, horní část šatů roztrženou až do pasu. Do Birnbaumova podkrovního kamrlíku vtrhla tma. Vytrácející se denní světlo vnikalo podkrovním oknem jen slabounce a dopadalo na dívčiny blond vlasy a bílé stehno; dívka pevně omotávala provaz kolem nehybného Hawese, a když byla hotová, prošacovala ho.

Marty Sokolin žvýkal doutník, v jedné obrovité ruce svíral hlaveň pušky a pozoroval ji. Trochu se jí bál. V životě nepoznal nádhernější ženskou, ale pohybovala se s rychlostí rakety, což ho někdy lekalo, ale zároveň vzrušovalo. Při pohledu na to, jak otvírá Hawesovu náprsní tašku, a na její ruce, rychle prohrabující její obsah, se bál a byl vzrušený.

„Polda,” řekla.

„Jak to víš?”

„Odznak a osobní průkaz. Měls ho prohledat už dřív.”

„Měl sem moc práce. Co tu dělá polda? Jak se polda…?”

„Je jich tu jak štěnic,” řekla Oona.

„Proč?” Zamrkal a zaťal pevněji zuby do doutníku.

„Zastřelila sem jednoho chlapa,” řekla a v něm zahlodal strach.

„Ty…?”

„Zastřelila jsem jednoho chlapa, dědka, kterej mířil sem do baráku. Říkals přece, že sem nemám nikoho pouštět.”

„To jo, ale oddělat někoho? Oono, proč…?”

„Nejseš ty tady taky proto, abys někoho oddělal?”

„Jsem, ale…”

„Chtěl si, aby sem někdo vlez?”

„Ne, Oono, ale přivedlo to policajty. Já mám záznam v rejstříku, prokristapána! Já nemůžu…”

„Já ho mám taky,” odsekla a oči jí zaplály náhlým vztekem. Znova se vyděsil. Na horním rtu mu vyskočil pot. Pozoroval ji v houstnoucím šeru, zděšený a vzrušený.

„Chceš zabít Giordana?” zeptala se.

„Jo. Já… chci.”

„Chceš, nebo nechceš?”

„Já nevím. Ježíši, Oono, já nevím. Nechci poldy. Nechci jít znova za katr.”

„Původně si mluvil jinak.”

„Já vím, já vím.”

„Řikal si, že ho chceš vidět mrtvýho.”

„Jo.”

„Řikal si, že nebudeš mít pokoj, dokuď nebude po něm.”

„Jo.”

„Chtěl si, abych ti pomohla. Pomohla sem ti. Beze mě by sis nedokázal ani utřít nos! Kdo sehnal bejvák vedle toho ateliéru? Já. Beze mě bys šel do hrobu neusmířenej. A to chceš? Vodnýst si tu svou křivdu do hrobu?”

„No, Oono, ale…”

„Seš chlap, nebo co seš vlastně?”

„Jsem chlap.”

„Seš houby. Bojíš se ho picnout, že jo?”

„Nebojím.”

„Já už sem kvůli tobě zabila, to si uvědom! Zabila sem dědka, abych tě chránila. A ty se najednou poděláš a couvneš. Co vlastně seš? Muskej, nebo co?”

„Sem chlap,” řekl Sokolin.

„Seš houby. Nevim, proč sem si s tebou začala. Mohla sem mít chlapa, vopravdickýho chlapa. Ty nejsi chlap.”

„Sem chlap.”

„Tak ho zab!”

„Oono… já jenom… jsou tu poldové. Jeden je tady s náma…”

„Ve vosům hodin budou rachejtle…”

„Oono, když ho zabiju, co tím získám? Já vím, že sem

řek…”

„… bude randál, bude to bouchat. Když do toho vystřelíš, vůbec nikdo to nebude slyšet. Nikdo tu ránu neuslyší.”

„… že chci, aby byl mrtvěj, ale teď už nevim. Třeba za to ani nemůže, že Artieho zastřelili. Třeba nevěděl…”

„Di k voknu, Marty. Vezmeš si ho na mušku…”

„… že mezi stromama byl vostřelovač. Já sem teď čistej. Vyšel jsem z basy. Proč bych se měl zaplíst do něčeho takovýho?”

„Počkáš na začátek rachejtlí. Pak zmáčkneš kohoutek, von zhebne a my se zdejchnem.”

„A ten polda na podlaze? Viděl nás oba,” namítl Sokolin.

„Já se vo něj postarám,” ušklíbla se Oona. „Bude to skutečný potěšení, postarat se vo něj.” Snížila hlas do šepotu. „Di k voknu, Marty.”

„Oono…”

„Di k voknu, ať to máš za sebou! Jen co začnou ty rachejtle. Uděláš to a hotovo. A pak pudeš se mnou, Marty, pudeš se mnou, hošánku, pudeš k Ooně. Marty, skoncuj s tím, skoncuj s tím, ať se toho jednou pro dycky zbavíš.”

„Ano,” řekl. „Už jdu, Oono.”

Antonio Carella to snad trochu přehnal s tím vínem, nebo tančil příliš horlivě. V každém případě se nemohl udržet na nohou zpříma. Přinesl si židli doprostřed parketu, postavil se na ni a nejistě se kymácel, mával rukama kolem sebe, snažil se udržet rovnováhu a zároveň zjednat ticho. Svatební hosté taky pili až příliš snad -anebo tančili příliš horlivě. Trvalo jim dlouho, než ztichli, a snad by byli ani neposlechli, nebát se, že Tony Carella spadne se židle, když mu nevyhoví.

„Já jsem dneska šťastný člověk,” řekl Tony ztichlým hostům. „Moje dcera Angela si vzala báječného mládence!

Tommy! Tommy! Kde je Tommy?”

Slezl ze židle, vyhledal mezi lidmi Tommyho a vytáhl ho na světlo, které se rozlévalo z pódia, na němž trůnila kapela.

„Můj zeť!” křičel a svatebčané tleskali. „Báječný chlapec a báječná svatba a báječný večer! A teď přijde ohňostroj! Na počest mých dětí se rozzáří celá noc! Všichni připraveni?”

Svatebčané zrovna provolávali slávu, když Marty Sokolin položil pušku na okenní parapet a namířil na hlavu Tommyho Giordana.

Práce policisty spočívá z jedné poloviny na umíněnosti a z druhé na trpělivosti, napůl ovšem taky na štěstí a napůl na slepé víře. Čtyři poloviny, jak víme, se rovnají dvěma celým. A právě ty dvě celé v hlavě potřebovali Meyer Meyer a Bob O´Brien stejně jako nohy, aby dopadli Martyho Sokolina. Meyera Meyera by bylo velice blažilo, kdyby se mohl zdržet v bistru a čichat tam vábné vůně, jenže musel odejít a hledat eventuálního vraha. Vůně rozmanitých lahůdek, obzvláště těch košer, mu odjakživa připadaly tajemné a nevyzpytatelné. Jako kluk neměl tušení, že lidé skutečně chodí lahůdky kupovat. Matka ho vodívala na procházku pryč z křesťanského prostředí do nejbližšího ghetta a tam zašla do lahůdkářství. Malého Meyera nechala stát ve dveřích krámu, kde mohl čichat, co mu hrdlo ráčilo. Až do patnácti let, kdy si poprvé koupil „buráky za dva nikláky”, byl Meyer skálopevně přesvědčený, že lahůdky jsou

jenom k čichání. A dosud, když si kupoval něco dobrého, měl podobný pocit viny, jaký má pohan, který zneuctívá chrám.

Do lahůdkářství na třídě Dover Plains nešel kupovat. Zeptal se na muže s pozounem, byl odmítnut a vyšel na ulici dále hledat to, co se začínalo rýsovat jako zvlášť nepolapitelná jehla v kupce sena.

Hledal podle přísně vědecké metody založené na zavedené pátrací technice. Jejím základem bylo zastavovat kolemjdoucí a vyptávat se jich, jestli neviděli člověka s pouzdrem na pozoun.

Tuto pracnou techniku doporučuje dozajista jak Scotland Yard a policie okresu Nassau, tak francouzská Súreté a Gestapo. Jejím cílem je oddělit promyšleně formulovanými otázkami (například „Neviděli jste, že by tudy šel muž s pouzdrem na pozoun?”) občany, kteří podezřelou osobu viděli, od těch, kteří ho neviděli. Je ovšem nutné vybafnout otázku patřičně autoritativním a obecně přijatým policejním tónem. Policejní tón je součástí policejních procedur. Věta „Neviděl jste, že by tudy šel muž s pouzdrem na pozoun?” pronesená laikem, který neovládá policejní tón, může mít za následek záplavu zmatených odpovědí. Vyslovena absolventem policejní akademie, člověkem, který se vyzná v technice kladení otázek a osvojil si umění výslechu, nabývá otázka na důležitosti. Tváří v tvář její • vědecké neomylnosti je tázaná osoba obratně dovedena až k bodu, kdy zbývají jen dvě možné odpovědi: ano, č i ne. Ano, viděl jsem jít kolem muže s pozounem, anebo ne, neviděl jsem ho.

Meyer a Bob, oba zkušení inkvizitoři, vyslechli celkem dvanáctkrát „ne” proti jednomu „ano”.

To „ano” je zavedlo do ulice rovnoběžné s Charlesovou třídou. Na schůdcích před domem se jim dostalo druhého

„ano”, takže se začali domnívat, že budou přece jen mít štěstí. Autorem druhého „ano” byl dědoušek s naslouchátkem u ucha.

„Neviděl jste tady kolem přejít člověka s pozounem?” zeptal se Meyer podle pravidel vědy.

„Copak?” křikl dědoušek. „Já krapet nedoslejchám.”

„Člověka s pouzdrem na pozoun. Na trombón.”

„Mám ho doma, jestli ho chcete použít,” řekl dědoušek.

„Nechcete volat meziměstsky, že ne?”

„Ne, telefon ne, trombón, pozoun,” vysvětlil Meyer trpělivě. „Hudební nástroj.”

„Ahá, trombón! Ale ano. Co je s ním?”

„Neviděl jste člověka, který by ho měl?”

„Toho, co tu šel dneska odpoledne, toho myslíte?”

„Vy jste ho viděl?”

„Bodejť. Šel tady po ulici.”

„Děkujeme,” řekl vděčně Meyer. „To je přímo skvělé! Děkujeme za informaci.”

„Kdo je vám tady pro legraci?” řekl děda s naslouchátkem. „Já jsem se vám jen snažil pomoct.”

Byla už skoro noc. Obloha vypadala jako pestrobarevná mísa, světlemodrá na západě, kde slunce zapadalo za obzor, nad tím byla o něco temnější jako modré oči námořníka, a ještě výš modrá tak, že byla skoro černá, obsypaná hvězdami jako sametová, démanty protkaná toaleta sexy blondýnky v celonočním baru.

„Jsme někde blízko Carellů, viď?” zeptal se O’Brien.

„Charlesova je hned vedle,” řekl Meyer.

„Myslíš, že už ho skoro máme?”

„Snad. Začínám bejt utahanej, to vím sichr.”

„Tady máme dalšího zákazníka,” řekl O’Brien. „Zeptáme se ho?”

Další zákazník byl osmiletý kluk. Seděl na chodníku s kudlou v ruce, vyhazoval ji do vzduchu a pozoroval, jak dopadá střenkou napřed do kousku hlíny, který měl před sebou. Zřejmě ho vůbec nenapadlo, že by se nůž mohl zarýt do země čepelí, kdyby ho trochu natočil, a zřejmě mu ke spokojenosti stačilo, že nůž dopadá s nepříjemným plesknutím. Tenhle nesmyslný kousek opakoval znova a znova. Meyer a O’Brien ho chvíli pozorovali.

„Ahoj, mládenče,” řekl Meyer konečně.

Chlapec zdvihl oči. V ubývajícím světle bylo vidět umouněný obličej.

„Chcípněte,” řekl.

Meyer se chabě zasmál. „No tak, mládenče, no tak,” řekl.

„My se tě chceme jen na něco zeptat.”

„Jo? A na copak?”

Meyer svou otázku pečlivě zformuloval. „Neviděls, že by tudy šel nějaký pán s pouzdrem na pozoun?”

„Vlezte mi na hrb.” Chlapec ho probodl očima jako dýky.

„Nevidíte, že mám moc práce?”

„Snažíš se zapíchnout ten nůž do země?” zeptal se O’Brien vlídně.

„Jste padlej na hlavu?” řekl kluk. „To dovede každej.

Mám v tý díře housenku.”

„Housenku?”

„Samo. Snažím se zjistit, kolikrát se do ní můžu strefit, než bude po ní. Praštil jsem do ní už čtyřiatřicetkrát a ona se ještě hejbe.”

„Zkusil jsi na ni šlápnout?” zeptal se Meyer.

„To by nebyla žádná sranda.”

„Ten člověk s pouzdrem na pozoun neviděls ho jít kolem?”

„Viděl,” řekl kluk. Sebral nůž a hodil ho tupým koncem housence na záda. „Třicet pět.”

„Kam šel?”

„Asi na tu svatbu ve vedlejší ulici.”

„Proč si to myslíš?”

„Šestatřicet,” řekl kluk a znova upustil nůž. „Myslím, že už se moc nehejbe.”

„Proč si myslíš, že šel na tu svatbu?” zeptal se Meyer.

„Protože to asi vzal přes zadní zahradu, je to kratší. Buď to, nebo šel rovnou do baráku.”

„Do kterého?”

„Aspoň tam mířil. Zastavil se na chodníku a zahnul tadyhle,” řekl kluk. „Třicet sedům. Buď to vzal zkratkou přes zahradu, aby hrál na svatbě, nebo šel dovnitř. Co jinýho by moh udělat? Třicet vosům. Budu počítat do sta.”

„Dovnitř kam?” chtěl vědět Meyer.

„K starýmu Birnbaumovi, třetí barák napravo vod vás.” Podíval se do díry. „Myslim, že sem tu potvoru dostal. Fuj, koukněte, jakej sajrajt z ní vylez!”

Meyer a O’Brien se pohledem na sajrajt nezdržovali.

Spěšně se vydali k Birnbaumovu domu. V dálce slyšeli náznaky slabého rachotu podobalo se to vzdálenému hřmění.

„Vidíš ho?”

Jeho, jeho, jeho, jeho, jeho…

„Jo, mám ho na mušce.”

Na mušce, na mušce, na mušce, na mušce, na mušce…

Tentokrát se musíš strefit. Strefím, mířím pečlivě, udělám to, začínají rachejtle, ty malý, nemám to rád, když bouchají, připomíná mi to střelbu a já střelbu nesnáším, Marty, prosím tě, mlč, soustřeď se na to, co děláš, já se soustřeďuju, koukni, teď pouštějí kateřinský svíce, vidíš ho ještě, vidím, nestřílej, dokud nezačnou bouchat ty největší, potřebujeme se krejt výbuchama, nestřílej ještě, Marty, nestřílím, nestřílím.

Nestřílím, nestřílím, slova, slova, lidi mluví jeden přes druhýho, v dálce to hřmí, střílí se z pušky, oheň, ještě ne, vždyť já ne…

Cotton Hawes se vyhrabal z dunícího tunelu bezvědomí; nesmyslně rozmazané zvuky a hlasy se mu odrážely v hlavě, když čerň ustoupila jasu bodajících paprsků. Ohňostroj, ovšem, ohňostroj vybuchuje venku na…

Zamžikal.

Pokusil se pohnout.

Byl omotaný provazem jako pečeně tetičky Sadie, ruce měl za zády připoutané k nohám, ležel na podlaze jako spodek

velkého houpacího koně. Když pootočil hlavu, viděl okno a za oknem jasný, bláznivý záblesk ohňostroje, který rozčísl noc. Od okna se odrážela silueta neandrtálce skrčeného nad puškou.

Nad ním stála s jednou rukou na jeho rameni a trochu předkloněná dívka, jejíž nádherné hýždě obepínalo červené hedvábí, dívka, která ho sekla střevíčkem.

„Miř pečlivě, Marty,” šeptala.

„Vždyť jo, mám ho. Nestarej se!”

„Počkej na ty velký. Na ty hlasitý.”

„Vždyť jo.”

„Povede se ti to, Marty.”

„Vím.”

„Jseš chlap, můj chlap, Marty.”

„Já vím. Pst, tiše, neznervózňuj mě!”

„Až bude po tom, Marty. Ty a já. Miř pečlivě!”

„Jo, samo.”

Zastřelí Tommyho, říkal si Hawes bezmocně. Panebože, on zastřelí Tommyho a já mu v tom nemůžu zabránit!

„Co… co se stalo?” zeptal se Ben Darcy.

Odstrčil mokrý hadr, který Carella držel v ruce, zamrkal a posadil se zpříma, pak se popadl za hlavu.

„Au, moje hlava! Ježíši, to je bolest! Co se stalo?”

„Co kdybys to řekl ty mně? Tumáš, dej si na to ten mokrej hadr, oteklo ti to.”

„Jo, díky.” Znova nechápavě zamrkal. „Co je… co je to za rámus?”

„Začíná ohňostroj.”

„Tommy a… Tommy a Angela už odjeli?”

„Myslím, že ne.”

„A sakra!”

„Pověz mi, co se stalo,” řekl Carella.

„Já to nevím určitě. Šel jsem tady tudy, když…”

„Proč?

„Co proč?”

„Co jsi dělal tady v tom houští?”

„Nebylo mi extra dobře. Ten zmatek tam a ta hádka s Tommym. Tak jsem šel sem, je tady větší klid.”

„A co pak?”

„Někdo mě praštil.”

„Kdo?”

„Nevím.”

„Nejdřív jsi zařval. Volals o pomoc. Proč?”

„Protože mě někdo popad kolem krku. Tak jsem zařval.

Proboha, čím mě to praštil? Mám pocit, že mám hlavu na kaši.”

„Byl to muž, Bene?”

„Jo. Měl jsem pocit, že mi sevřela krk mužská ruka.”

„A zavolals o pomoc?”

„Ano.”

„Řek ten chlap něco?”

„Řek.”

„Co?”

„Řek: Ty parchante zatracená, já tě zabiju, zabiju vás všechny!”

„Jakej měl hlas?”

„Hlubokej. Přidušenej. Řek bych, že to byl velkej chlap.”

„Jak velkej?”

„Hodně. A ruku měl silnou.”

„Jak velkej jsi ty, Bene?”

„Rovnejch metr osmdesát.”

„Řek bys, že byl o hodně větší než ty? Jak se ti zdál?’

„Ne, o hodně ne. Nanejvýš tak metr osmdesát pět.”

„A řek: Ty parchante zatracená, já vás zabíju řek?”

„Přesně tak.”

„A pak tě uhodil?”

„Ano.”

„Do hlavy?”

„Ano.”

„Jinam ne?” Ne “

„Nesrazil tě k zemi, nekopnul do tebe nebo něco takovýho

„Ne.”

“Prostě tě objal kolem krku, pozpátku si tě přitáh a bacil tě Praštil přes hlavu, tak to bylo?”

„Jo.”

„Co měl na sobě?”

„Frak, myslím. Viděl jsem jen jeho ruku, ale myslíš že to byl rukáv od fraku.”

„To jsi viděl?”

„Ano.”

„Nebylo příliš tma na vidění?”

„Ne, to ne.”

„Jakou barvu měl ten frak?”

„Černou.”

„Nebyl modrej?”

„Ne, černej.”

„Tys to poznal? V tý tmě tady? Ve stínu tady toho stromu?

„Ano, byl černej. Aspoň myslím, že byl černej.”

„A ten člověk nejdřív promluvil a pak tě praštil? Net?o JS1 volal o pomoc předtím? Jak to bylo?”

„Nejdřív on promluvil, pak jsem… ne, počkej, nejdřív jsem já zavolal o pomoc, pak on byl na mě sprostej a pak mě praštil.” „Jen jednou, ano?”

„Ano. Praštil mě do hlavy. To je poslední, nač se pamatuju.” „A ty jsi upad na zem a zůstal ležet v bezvědomí?” „Ano.”

„Ještě poslední otázku, Bene.”

„Ano?”

„Proč mi lžeš?”

Kateřinská kola doprskala a římské svíce naplnily noc červení. Zaměstnanci Svateb a oslav, s. r. o., stáli za pódiem, připraveni zažehnout zápalné šňůry k velkolepému finále.

Tommy Giordano stál vedle tchána a novomanželky, zalitý světlem z pódia, na němž byla kapela, a čekal na směs výbuchů a světel, která měla propuknout v několika nejbližších

minutách. Nevěděl, že puškový dalekohled je přesně zaměřen na místečko nad jeho levým okem. Příjemně se usmíval, když se lidé ze Svateb a oslav činili za pódiem, a stiskl Angele ruku, když se jeden dotkl první zápalné šňůry.

Ohýnek postupoval blíž a blíž k střelnému prachu, až se ho dotkl. První raketa vyletěla k obloze a rozstříkla se ve spršku modrých a zelených hvězdiček. Po ní následovala druhá, jejíž stříbrné rybky vybuchovaly do sametové noci. Rány otřásaly mírumilovným předměstím, otřesné rány, které hrozily, že rozervou noc na cáry.

V podkroví zaryla Oona Blakeová prsty Sokolinovi do ramene.

„Teď!” řekla. „Teď, Marty!”

Policisti pracovali společně jako vysoce výkonný tým a snad by bylo všechno proběhlo hladce, bez krveprolití, nebýt členem toho týmu Bob O’Brien. Bylo jisté, že až se všichni vrátí do služebny, legenda a pověra zvítězí a za viníka bude prohlášen O’Brien.

Na přední verandě Birnbaumova domu vytáhli služební pistole. O’Brien se postavil vedle dveří, Meyer vzal za kliku a dveře otevřel. Obývací pokoj v přízemí byl tmavý a tichý. Oba muži do něj opatrně vešli.

„Jestli je tady a má v úmyslu střílet, tak je nahoře,” řekl Meyer.

Čekali, až si oči zvyknou na tmu. Pak našli schodiště a začali po něm stoupat; když pod jejich váhou zavrzala prkna, zaváhali. V prvním poschodí prohledali obě ložnice. Byly prázdné.

„Podkroví,” zašeptal O’Brien a stoupali dál.

Byli právě na chodbičce před podkrovním pokojíkem, když na zahradě u Carellů začal ohňostroj. Nejdřív si mysleli, že se střílí, pak pochopili, oč jde, a okamžitě se dovtípili, že střelec, pokud v domě skutečně je, bezpochyby čeká na ohňostroj a teprve pak začne střílet. Nepronesli ani slovo, nebylo

třeba. Zásah, k němuž se chystali, provedli už stokrát, a to buď spolu, nebo jako členové jiného týmu. Zahradní ohňostroj jen učinil zásah naléhavějším, ale oni se pohybovali rychle a bez panikaření. Meyer se přitiskl ke stěně vpravo ode dveří a O’Brien se opřel o stěnu chodby naproti dveřím. Podíval se na Meyera a Meyer mlčky přikývl.

Z pokoje k nim dolehl ženský hlas. „Teď, teď, Marty!” řekl. O’Brien se odrazil ode zdi, zdvihl levou nohu a prudce kopl do dveří plochým chodidlem. Zámek se vyrval z rámu, dveře vletěly dovnitř a Meyer za nimi jako zadák v ragby.

O’Brien se nechystal střílet.

Vstoupil do místnosti za bleskově vyraženými dveřmi s pistolí v ruce a ze všeho nejdřív se podíval k oknu, kde se jakási postava hrbila nad puškou, pak na podlahu, kde ležel Cotton svázaný do úhledného kozelce, a pak opět zpátky k oknu, když se k němu bleskurychle otočila blondýna v červených hedvábných šatech.

„Zahoď tu bouchačku!” zařval a muž u okna se otočil nepouštěje pušku z rukou. Za jeho zády vybuchovaly na zahradě rakety a vrhaly mu na oči ohnivé blesky. O’Brien na něj upřel pohled a začal uvažovat o možnosti, že přece jen vystřelí.

„Zahoď to!” zařval s očima upřenýma do očí toho chlapa. Pátral v nich po dobu tří vteřin, které mu připadaly jako tři tisíce let, viděl v nich strach a náhlé pochopení situace, i spěšné rozhodování, co dál. Pak se oči toho muže začaly mhouřit a O’Brien z dřívějška věděl, co to u ozbrojeného člověka znamená, že takové oči mají telegrafické spojení s prstem na spoušti, a že pokud nevystřelí ihned, klesne v příštím zlomku vteřiny on sám zalitý krví na podlahu.

Meyeru Meyerovi taky neušla změna v očích protivníka.

„Dávej pozor, Bobe!” vykřikl a O’Brien vystřelil.

Vystřelil jen jednou, vystřelil od boku a s klidem, který neodpovídal zrychlenému tepu jeho srdce a roztřeseným nohám. Jeho rána zasáhla Sokolina zblízka do ramene, otočila jím jako

na obrtlíku a přirazila ho ke stěně. Puška mu vypadla z ruky. A O’Brien měl jedinou myšlenku: Bože, nedopusť, aby zemřel, nenech ho zemřít!

Blondýna zaváhala na pouhý zlomek okamžiku. Viděla, jak se Sokolin pomalu sesouvá podle stěny na zem, viděla Meyera, jak se vřítil do kamrlíku, zatímco svět venku se tříštil v lijáku jisker a kakofonní směsi výbuchů, a rozhodla se jednat. Naprosto ženským gestem si odhrnula sukni, klesla na kolena a s mužskou cílevědomostí sáhla po pušce.

Meyer ji kopl dvakrát. Jednou, aby jí vyrazil pušku, než nahmatá prstem spoušť, a podruhé do nohou, takže upadla jako změť bílého masa a červeného hedvábí na podlhu.Vymrštila se s vyceněnými zuby a prsty zahnutými jen jen je zatnout, jako se vymrští čert na péru z tajemné krabice. Nebyla naladěna ke konverzaci a Meyer jí také žádnou nenabídl. Svíraje hlaveň osmatřicítky, jejíž pažba mu čouhala dole z prstů, rozmáchl se širokým obloukem a uhodil dívku ze strany do čelisti. Rozpřáhla ruce a hodila hlavou dozadu, slabě zakňučela a pak pomaloučku klesala k zemi jako parník Queen Mary, tonoucí v řece Harbu. V podivné směsi titánského zhroucení a křehkého půvabu dopadla na podlahu.

O’Brien se už skláněl nad Sokolinem. Meyer si otřel čelo.

„Jak je na tom?”

„Zraněnej, ale ne mrtvěj,” řekl O’Brien.

„Já věděl, že se bude střílet,” řekl Meyer prostě. Obrátil se k místu, kde ležel Cotton Hawes, nápadně podobný houpacímu koni. „To se podívejme,” řekl. „Copak to tady máme? Koukni se na to, Bobe!”

„Pomozte mi z těch špagátů,” ozval se Hawes.

„Ono to mluví, Bobe,” podivil se Meyer. „No ne, on to bude asi mluvící pes. To je, panečku, zvláštnost!”

„Neblbni, Meyere,” poprosil Hawes a Meyer si teprve teď všiml jeho potlučeného obličeje a honem se shýbl, aby přeřízl provazy, kterými byl spoután. Hawes vstal a začal si masírovat

zápěstí a kotníky na nohou. „Přišli jste akorát včas.”

„Námořní pěchota přichází vždycky včas,” řekl Meyer.

„A americká jízda taky,” přidal se O’Brien. Podíval se na blondýnu. „Ta má ale nohy!”

Všichni tři si je znalecky prohlédli.

„Tak,” řekl Meyer konečně, „to bysme měli. Na toho vtipálka potřebujeme sanitku, co?”

„Jo,” řekl O’Brien apaticky.

„Zavolal bys pro ni, Bobe?”

„Jo, oukej.”

Odešel. Meyer přistoupil k blondýně a zacvakl jí pouta na rukou. S lhostejností ženatého mužského si naposledy prohlédl její odhalené nohy a pak jí stáhl sukni. „A máme to,” řekl.

„Slušnost a morálka zase jednou vítězí. Ta ženská měla divokej pohled, nechtěl bych s ní mít nic společnýho.”

„Já jsem měl,” řekl Hawes.

„Nepovídej!” Meyer se mu podíval na obličej. „Jestlipak nebudeme mít ještě jednoho pasažéra do sanitky?” řekl. „Moc hezky nevypadáš, chlapče!”

„Já se taky hezky necítím,” odpověděl Hawes.

Meyer zasunul pistoli do pouzdra. „Krapet vzrůša v neděli, to je naše, viď?”

„Proč se rozčiluješ, prosím tě?” řekl Hawes. „Volno mám dneska já.”

„Že lžu?” podivil se Ben Darcy. „Co tím myslíš? Proč bych…?”

„Jdeme, Bene, jdeme k nám domů,” řekl Carella.

„Proč? Co jsem…?” V Carellově pěsti se jako zázrakem objevila pistole. Darcy na ni chvíli zíral a pak řekl: „Ježíšmarjá, ty to snad myslíš vážně?”

„Ty ne?” zeptal se Carella a společně vyšli z houští. Za jejich zády doprovázely každou novou ukázku pyrotechnických kouzel obdivné vzdechy přihlížejících. Kling se s oběma muži setkal u domu.

„Já tě hledám, Steve,” řekl. „Je osm pryč a já se mám stavit pro Claire v devět. Tak já radši vemu roha.”

„Nemoh by ses ještě pár minut zdržet, Berte?”

„Proč?”

„Zdrž se, buď tak hodnej.”

„Tak jo, ale to neznáš Claire, když se opozdím.”

„Dovnitř,” řekl Carella Darcymu. Vešli do domu. „Nahoru!” Šli nahoru do pokoje, který patříval Carellovi, když byl ještě kluk. Stěny dosud zdobily školní vlaječky, od stropu visely modely letadýlek. Po pravé straně okna u psacího stolu visel samurajský meč, který Carella poslal domů z Tichomoří. Ale pokoj, v němž trávil klukovská léta, v něm nevzbuzoval nostalgii. Zavedl Darcyho do domácího soukromí, protože se chystal k policejnímu výslechu a přál si mít k tomu psychologickou výhodu nerušeného ticha, čtyř stěn a dojmu pasti. V sedmaosmdesátce by byl z týchž důvodů použil malou výslechovou místnost hned vedle úřadovny. Existovali policisti, kteří používali výslechovou místnost jako boxerský ring, ale Carella nevložil ruku na vězně za celá ta léta, co byl u policie, a nehodlal s tím začít ani teď. Znal však své zbraně, věděl, že mu Darcy lhal, a chtěl vědět proč. Z týchž psychologických důvod vytáhl pistoli, i když mu bylo jasné, že na Darcyho zbraň nepotřebuje, zbraň mu však jako policistovi dodávala úřední váhy. A v souladu s touto taktikou požádal Klinga, aby s ním šel nahoru, protože váha policie se přítomností dalšího policisty zdvojnásobuje.

Pocit nevyhnutelného odhalení roste, lež se zmítá v mozku podezřelého a hledá kámen, pod který by se ukryla, je však nemilosrdně vystavena všemu, co svědčí proti ní.

„Posaď se,” řekl Darcymu. Darcy si sedl.

„Proč si přeješ, aby Darcy zemřel?” zeptal se Carella bez obalu.

„Cože?”

„Slyšels, ne?” Stál vpravo od Darcyho židle, Kling, který

pochopil, oč jde, zaujal postavení vlevo.

„Aby Tommy zemřel? Děláš si legraci? Proč bych já…”

„Na to se tě ptám.”

„Ale já…”

„Řekl jsi, že muž o něco vyšší než ty přišel k tobě v houští zezadu a objal tě pravou rukou kolem krku. Říkám to správně?”

„Ano. Ano, je to všechno pravda.”

„A pak tě uhodil do hlavy, že? Jednou, ano?”

„Ano, tak to bylo. Co to má co…?”

„Já měřím metr osmdesát,” řekl Carella, „plus pár centimetrů navíc. Tady Bert měří metr pětaosmdesát. To je asi tak rozdíl mezi tvou výškou a výškou toho tvýho domnělýho útočníka. Říkals to tak, viď?”

„Ano, to jsem…”

„Berte, prosím tě, popadni mě zezadu, ano? Ruku dej tak, abych viděl, co máš na sobě. Povídals, že ten útočník měl na sobě frak, viď?”

„Totiž já…”

„Řekls to, nebo ne?”

„Řekl.”

„Fajn. Dělej, Berte!”

Bert ovinul paži Carellovi kolem krku. Carella stál naproti Darcymu s pistolí v ruce.

„Jsme hodně blízko, viď, Darcy? Já jsem na něm prakticky nalepenej a fakticky není možný, aby mě Bert uhodil do hlavy, pokud by to neudělal takhle. Mám pravdu?”

„Ano, správně,” řekl Darcy rychle. „Ten útočník mě od sebe odstrčil, teď si vzpomínám. Zařval jsem a on mě těsně před tím, než mě praštil, odstrčil. Aby se moh rozpřáhnout. Tak to bylo. Zrovna tak se to stalo.”

„To je ovšem něco jinýho,” řekl Carella s úsměvem. „Proč jsi to neřekl hned? Tak on tě od sebe odstrčil, říkáš?”

„Ano.”

„Mohl bys to laskavě předvést, Berte?”

Kling jemně odstrčil Carellu a Carella udělal několik kroků kupředu. „Asi takhle?” zeptal se Darcyho.

„Jo, jenže silněji. Ale asi takhle daleko jsem skončil, ano.

Necelej metr od něho.”

„To jsi mi ovšem měl říct hned na začátku.” Carella se dosud usmíval. „Praštil tě tedy zezadu, ze vzdálenosti necelýho metru, ano?”

„Ano.”

„To je ovšem velký rozdíl,” řekl Carella. Příjemný úsměv ho neopouštěl. „A nekopnul tě nebo něco, že ne?”

„Nekopnul,” řekl Darcy a přikyvoval: „Odstrčil mě a pak mě praštil. Víc nic.”

„Pak bys mi mohl vysvětlit, Bene, jak to, že máš tu ránu přesně uprostřed lebky, nahoře na temeni? Co kdybys mi to vysvětlil?”

„Co? Já ne-”

„Kdybys dostal ránu zezadu, trefil by se ti útočník se vší pravděpodobností do hlavy ze strany nebo do týla. Pokud ten člověk, co tě praštil, nebyl vyložený obr, nemohl tě zasáhnout doprostřed lebky. Člověk vysoký tak, jak jsi ho popsal, nemohl zvednout zbraň tak vysoko nad hlavu, aby ti s dostatečnou silou zasadil svislou ránu.”

„Oh… on byl větší, než jsem si myslel.”

„Jak velký?”

„Metr devadesát možná. Nebo ještě větší.”

„Ani to by nestačilo. Kdyby se rozmáchl normálně, dopadla by ti zbraň na hlavu šikmo zezadu. Anebo, kdyby se rozmáchl ze strany, tak bys dostal ránu buď zleva, nebo zprava. Za uši. Co ty na to, Darcy? Ty sis tu ránu zasadil sám, viď? Stáhl jsi hlavu mezi ramena a vrazil s ní do toho velkýho javoru.”

„Ne, kdepak, proč bych se chtěl…?”

„Abys od sebe odvrátil podezření. Protože ten čep jsi napiloval ty,” řekl Kling.

„Dneska ráno ses šel projít, viď? Řekl jsi to, když jsme spolu mluvili poprvé,” přidal se Carella.

„Jo, ale…”

„Vrazil jsi hlavou do toho stromu? Napiloval jsi ten čep při procházce?”

„Ne, ne, já…”

„Poslal jsi Tommymu toho pavouka? Tu černou vdovu?”

„Ne, přísahám, nic z toho…”

„U pavouka byl i lístek,” křikl na něho Carella. „Porovnáme tvůj rukopis…”

„Můj rukopis?… Ale já jsem…”

„Ta blondýna v tom jede s tebou?” obořil se na něho Kling.

„Jaká blondýna?”

„Ta, co její pistole zastřelila Birnbauma!”

„Birnbauma?”

„Nebo jsi zabil Birnbauma ty?”

„Já nikoho nezabil! Já jenom…”

„Jenom co?”

„Chtěl jsem jen…”

„Co jen?”

„Já… já…”

„Odveď ho, Berte,” poručil Carella. „Zajisti ho pro podezření z vraždy starýho pana Birnbauma. Z plánovaný vraždy. Vražda podle odstavce 1 jak vyšitá.”

„Vražda?” vykřikl Darcy. „Já jsem se toho dědka ani nedotknul! Chtěl jsem jen…”

„Co jsi chtěl? Tak sakra, Darcy! Ven s tím!”

„Já… já… já jsem chtěl nejdřív Tommyho jen postrašit. Tím… tím pavoukem. Já… myslel jsem, že ho třeba tak vyděsím, že… že vycouvá ze svatby. Ale… on… on to neudělal, nechtěl… nechtěl se leknout.”

„Tak jsi to zaonačil s tím autem, viď?”

„Jo, ale nechtěl jsem ho zabít. Zabít ne!”

ne?”

„A co sis prosím tě myslel, že se stane, až ten čep prask-

„Menší nehoda, myslel jsem si, překazí to svatbu, ale

ono… ono ani to nezabralo. A potom…”

„Jakou úlohu v tom hraje ta blondýna?”

„Já žádnou blondýnu neznám. Nevím, o čem mluvíte.”

„Ta blondýna, co zastřelila Birnbauma. Přiznej se, Darcy!”

„Říkám vám všecko. Snažil jsem se jen Tommyho zastrašit. Po tom vínu mu mělo být špatně, to jo, ale pak jsem vzal Angelu na projížďku svým auťákem a snažil jsem se ji přemluvit, aby byla rozumná. Kdyby byla souhlasila s tím, co…”

„Jaký víno? O čem to mluvíš?”

„O víně. Pro něho a pro ni. A kdyby mi byla Angela řekla, že odejde se mnou, byl bych ty flašky odnes pryč. Ale stejně mu po něm mělo být jen blbě, takže by byl… vypadal o svatební noci jako nemehlo. A jí… jí by se znechutil. A pak by se možná vrátila ke mně. Já ji miluju, Steve. Já Angelu miluju.”

„Tys jim dal víno?”

„Dvě flašky. Jednu pro něj a jednu pro ni. Aby si je vzali na svatební cestu. Dvě malý flašky. Nechal jsem je na svatební tabuli. S vizitkama.”

„Kde jsi vzal to víno?”

„Od svýho táty. On ho dělá. Jeden sud každej rok.”

„A sám ho stáčí.”

„Ano.”

„Ty jsi do toho vína něco dal? Aby se jim udělalo nanic?”

„Jen do Tommyho flašky. Jen do ty, co na ní bylo napsáno Ženichovi. Nechtěl jsem, aby bylo špatně Angele. Proto jsem dal na stůl flašky dvě. Jednu pro nevěstu a jednu pro ženicha. Něco je jen v jeho flašce.”

„Co je to něco?”

„Nemusíš se bát, bude mu jen špatně. Dal jsem tam jen trošičku.”

„Trošičku čeho, sakra, chlape?”

„Toho prevítu, co se užívá na zahradě. Na ničení plevele. Ale dal jsem to jen do Tommyho flašky. Nechtěl bych, aby Angela…”

„Přípravek na hubení plevele?” zařval Carella. „Na bázi arzeniku?”

„Já nevím, co v tom je. Dal jsem tam jen krapet. Jen tolik, aby se mu udělalo špatně.”

„Nestálo na plechovce JED?”

„Stálo, ale já jsem užil malinko, jen…”

„Kolik jsi tam toho dal?”

„Byla to jen malá flaška, dal jsem tam asi půl hrníčku.”

„Půl hr a při hubení plevele se užívá poměr dvacet ku jedny! Ty jsi dal do Tommyho vína půl hrnku! To by zabilo armádu!”

„Zabilo ar ale já chtěl jen, aby se mu udělalo špatně! Jen jemu, Angele ne, jen jemu!”

„Jsou teď manželé, ty idiote! Budou pít oba z jedny láhve nebo z obou nebo… ty zatracenej blázne! Proč si myslíš, že se budou řídit tvým návodem, až si budou připíjet? Idiote idiotská! Připoutej ho k radiátoru, Berte! Musím běžet za těma dětma!”

Pod hvězdnatou oblohou se začínalo tančit.

Orchestr Sála Martina, který se celé odpoledne a večer napájel dobrým, nezávadným a obchodně baleným šampaňským a byl hoštěn sladkým, povzbuzujícím a drahým elixírem Antonia Carelly, hrál s velkolepým řízem. Jak čas postupoval, objímali vzdálení bratranci vzdálené sestřenky s rostoucí vřelostí. Bůh sám ví, kdy se bude konat další svatba!

Steve Carella vyrazil z domu, běžel na parket a pátral očima po manželce, která se nepohodlně vrtěla na židli. Pak se hnal přes parket a hledal Tommyho a Angelu. Nikde je neviděl. Zahlédl svou matku, jak tančí se strýčkem Garibaldim ze Scrantonu, přihnal se k ní, vyrval ji z náruče zkoprnělého strýčka a řekl: „Kde jsou děti?”

„Cože?” řekla Louisa.

„Tommy a Angela. Kde jsou?”

Louisa Carellová na něj vrhla spiklenecký pohled.

„Máti, odjeli už?”

Louisa Carellová, která si už taky přihnula koupeného elixíru, se na něj podívala znova.

„Máti, odjeli?”

„No ano, odjeli. Je to přece jejich svatba! Co by měli podle tebe dělat? Okounět tady a bavit se s dědkama a bábama?”

„Propána, máti!” řekl Carella zoufale. „Vidělas je odchá-

zet?”

„Jak bych je neviděla? Dala jsem Angele pusu na rozlou-

čenou.”

„Nesli něco?”

„Kufry, přirozeně. Jedou na svatební cestu, kdybys to náhodou nevěděl.”

„Ote cosa?” zeptal se strýček Garibaldi ze Scrantonu.

„Ote cosa, Louisa?”

„Niente. Sta zitto, Garibaldi,” odpověděla mu a pak se obrátila zase k synovi. „Děje se něco?”

„Někdo postavil dneska odpoledne na stůl dvě láhve domácího vína. Vidělas je?”

„Viděla. Pro něj a pro ni. Roztomilej dárek.”

„Měli to víno s sebou, když odcházeli?”

„Měli. Ano, myslím, že měli. Ano, viděla jsem Tommyho, jak ho strká do jednoho kufru.”

„Kristepane!” řekl Carella.

„Steve! Nemám to ráda, když bereš jméno Boží nadar-

mo!”

„Kam odjeli, máti?”

„Kam? Jak to můžu vědět? Jsou to jejich líbánky. Prozra-

dil jsi mi ty, kam jedeš na svatební cestu?”

„Kristepane!” řekl Carella znova. „Co mi to říkala, co to jen povídala? Mluvila o hotelu. Ať mě veme čert, co to říkala? Zmí-

nila se, kterej hotel to je?”

„Co je to s tebou?” zeptala se Louisa syna. „Chováš se jak zbavenej smyslů!”

„Berte!” zařval Carella a Kling přiběhl. „Berte, neslyšels, že by se někdo zmínil, jak se jmenuje hotel, do kterýho odjeli?”

„Proč? Vzali s sebou to víno?”

„Právě že jo!”

„No nazdar!” řekl Kling.

„Co máme dělat?”

„Já nevím.”

„Velkej hotel, řekla. To řekla určitě. Počkej, počkej. Jeden z největších hotelů na světě, řekla. Tady ve městě. Tak to řekla.” Zoufale popadl Klinga za ramena. „Kterej hotel je jeden z největších na světě, Berte?”

„Já nevím,” řekl Kling bezradně.

„Myslíš, že je někdo moh vidět, jak odjíždějí?” zeptal se Carella. Otočil se k matce. „Máti, vzali si vůz?”

„Ne, taxíka, Steve. Co se děje? Proč jsi tak…”

„Che cosa?” otázal se znova strýček Garibaldi ze Scran-

tonu.

„Sta zitto!” řekla Louisa energičtěji.

„Neslyšela jsi, jak Tommy říká taxikáři, kam chtějí jet?”

„Ne. Pane Bože, je to pár minut, co odjeli. Kdybych byla

věděla, že je to důležitý, zeptala jsem se jich, kam…”

Ale Carella už matku opustil a hnal se k přednímu vchodu a na chodník. U branky se zastavil a rozhlížel se na obě strany. Udýchaný Kling se přihnal za ním.

„Vidíš něco?”

„Ne.”

„Tamhle je někdo.”

Carella se podíval. Fotograf Jody Lewis ukládal své nádobíčko do kufru auta. „Lewis!” řekl. „Třeba je viděl. Pojď!”

Šli k autu. Jody Lewis přibouchl kufr a rychle obešel vůz.

„Svatba jedna radost,” řekl, sedl do auta a nastartoval.

„Moment,” řekl Carella. „Viděl jste sestru a jejího manžela, jak odjíždějí?”

„Šťastnej páreček?” řekl Lewis. „To se rozumí, že viděl.

Promiňte, ale já spěchám.”

„Neslyšel jste, jakou adresu udali řidiči?”

„Neslyšel. Nemám ve zvyku špehovat. A teď, jestli mi prominete, chci dokončit svou práci a pak hup do postele. Dobrou noc. Byla to báječná svatba.”

„Dokončit svou…” začal Carella. Pak se obrátil ke Klingovi a na obličejích obou se současně objevil rozčilený výraz. „Budete je ještě fotit?”

„Ano, mám…”

„V hotelu? Jak si dávají boty přede dveře?”

„Právě,” řekl Lewis. „Takže chápete, že mám naspěch.

Jestli do…”

„Nepojedeš sám, kamaráde,” řekl Carella a prudce otevřel dveře auta. Kling vlítl dovnitř a Carella se chystal za ním, když se na cestičce ozval hlas jeho matky.

„Steve! Steve!”

Zaváhal s jednou nohou ve voze, druhou na chodníku.

„Co je, máti?”

„Teddy! Jde o Teddy! Přišla její hodina!”

„Cože?”

„Její hodina! Dítě! Steve!”

„Ale dítě má přijít až -”

„Přišla její hodina,” opakovala Louisa Carellová pevně.

„Odvez ji do porodnice!”

Carella přibouchl dvířka od auta. Strčil hlavu do otevřeného okénka a křikl: „Zastav ty děti, Berte! Má žena bude mít miminko!” a pádil jako zběsilý po cestičce do domu.

„Kterej hotel to je?” zeptal se Kling. „Neptun.”

„Nemůžete jet rychleji?”

„Jedu, jak nejrychlejc můžu. Nechci se dostat do maléru.”

„Já jsem detektiv,” řekl Kling. „Můžete jet, jak rychle chcete.

Tak na to šlápněte.”

„Jak račte,” řekl Lewis a šlápl na to.

„Nemůžete jet rychleji?” zeptal se Carella taxikáře. „Jedu tak rychle, jak můžu,” odpověděl taxikář. „Sakra! Má žena bude rodit!” „To víte, pane, já…”

„Já jsem policajt,” řekl Carella. „šlápněte na to!” „Co se rozčilujete?” zeptal se taxikář a dupl na plynový pedál. „To by hrálo, aby taxikář a policajt nedokázali přivést na svět dítě!”

Když Kung s Jodym Lewisem dorazili do hotelu Neptun, veselil se tam sjezd Losů nebo Sobů, Myší nebo zednářů, či něčeho podobného. Jeden Sob nebo Los nebo Myš, nebo kdo to byl, se dotkl Klinga elektricky nabitou holí, takže Kling vyskočil půl metru do výšky. Pak se rozběhl k recepci. Jen co bude hotov s Tommym a Angelou, dá toho chlapa zatknout pro narušování veřejného pořádku! Sakra, půl devátý pryč! Claire dostane psotník, až se pro ni konečně dostaví! Za předpokladu, že ty děti proč jim říká děti, Tommy je asi stejně starý jako on za předpokladu, že ti dva ještě neokusili víno a že vypumpování žaludku a rychlá cesta do nemocnice nebudou zapotřebí, pane na nebesích, co se stalo s tím, co začínalo jako klidná neděle?

„Pán a paní Giordanovi,” řekl recepčnímu.

„Ano, pane, před chvilkou přijeli,” odpověděl úředník.

„V kterém pokoji jsou?”

„Lituji, pane, ale upozornili mě, že nechtějí být vyrušováni.

Jsou na svatební cestě, prosím.”

„Já jsem od policie,” řekl Kling a ukázal náprsní tašku s odznakem. „Který pokoj? Rychle!”

„Je něco…?”

„Který pokoj, sakra, člověče?”

„Čtyři sta dvacet osm. Je něco…?”

Kling už pádil k výtahu. Za ním se s fotoaparátem v ruce hnal Jody Lewis.

„Čtvrtý,” řekl Kling liftboyovi. „A honem!”

„Nač ten fofr?” odpověděl chlapec. Opíral se o kontrolní desku a unuděně se na Klinga ušklíbl. Kling neměl chuť se hádat. Ani neměl chuť honosit se tím, že je v posledních letech první host, s kterým se v Neptunu hrubě zachází. Popadl prostě liftboye jednou rukou za kazajku, odtrhl ho od kontrolní desky a přirazil k zadní stěně kabiny, právě když do ní vstoupil Jody Lewis; pak zmáčkl knoflík na zavírání dveří a další, označený číslicí 4.

„Hej,” řekl liftboy, „takhle nesmíte…”

„Ty zavři zobák,” řekl Kling, „nebo tě hodím do šachty!”

Chlapec uraženě ztichl. Zůstal trucovitě opřený o zadní stěnu kabiny a polohlasem nadával. Kabina stoupala, dveře se rozevřely a Kling s Lewisem vyběhli na chodbu. Liftboy za Klingem zařval jako poslední projev vzdoru „Ty sprosťáku jeden!” a pak honem zavřel dveře kabiny.

„Kterej pokoj?” zeptal se Lewis.

„Čtyři sta dvacet osm.”

„Tudy.”

„Ne, tudyhle.”

„Tady stojí 420 až 428.”

„Šipka ukazuje sem.” Běželi spolu po chodbě.

„Tady je to,” řekl Lewis.

Kling zabušil na dveře. „Otevřete!” křikl.

„Kdo je tam?” křikl v odpověď Tommy.

„Policie! Bert Kling! Otevřete! Rychle!”

„Co je? Co se děje?” zeptal se Tommy překvapeně za dřevěnými dveřmi. Odsunul západku, otočil klíčem a dveře se otevřely. Měl na sobě modrý hedvábný župan a zdálo se, že je v strašlivých rozpacích. Za ním na sedátku pro dva seděla Angela Giordanová a nahýbála k ústům skleničku vína. S nechápavě svraštělým čelem se dívala na dveře.

Klingovi div nevylezly oči z důlků. „Stop!” zařval.

„Co-?”

„Nepijte to víno!”

Vřítil se do pokoje kolem užaslého Tommyho a vyrazil Angele skleničku z ruky.

„Hele, co tohle má…” začal Tommy a Kling se zeptal:

„Napil ses ho?”

„Toho vína?”

„Ano, ano, toho vína!”

„Ne. My jsme právě otevřeli jednu tu láhev. Co…?”

„Kterou?”

„Já nevím. Jsou obě tamhle na stole. O co jde? To tě navedli kluci?”

Kling se vrhl ke stolu a popadl otevřenou láhev vína. Na jejím hrdle dosud visel lístek Nevěstě. Najednou si připadal jako korunovaný osel. Vzal druhou láhev, označenou Ženichovi, a propadaje se rozpaky zamířil ke dveřím.

„Promiňte,” řekl. „Odpusťte, že jsem sem tak vrazil. To víno je zkažený. Omlouvám se. Promiňte, pardon,” říkal a couval pozpátku ke dveřím.

Jody Lewis za ním řekl: „Poslední snímeček, pěkně prosím! Byli byste tak laskaví a postavili boty do chodby? Poslední snímeček?”

„Vlezte nám na záda,” řekl Tommy a přibouchl mu dveře před nosem.

„Páni!” řekl Lewis, „ten se ale dožral!” Odmlčel se. „To je víno, co tu máte?”

„Jo,” řekl Kling. Ještě se nezbavil rozpaků.

„Co kdybysme ho otevřeli a napili se?” řekl Lewis. „Mám všeho tak akorát dost!”

Steve Carella přecházel sem a tam po nemocniční čekárně. Meyer, Hawes a O’Brien, kteří odvezli Sokolina do nemocnice a předtím odevzdali Oonu Blakeovou na policejní stanici místního revíru, přecházeli po čekárně za ním.

„Co to trvá tak dlouho?” zeptal se Carella. „Kristepane, to to vždycky trvá takovou dobu?”

„Jen klid,” řekl Meyer. „Já to prožil už třikrát a pokaždý to trvá dýl.”

„Je tam už skoro hodinu,” zabědoval Carella.

„Nic jí nebude, nestarej se. Jak to pojmenujete?”

„Mark, když to bude kluk, a April, když to bude holka.

Meyere, viď, že to nemá trvat tak dlouho, co říkáš?”

„Uklidni se.”

„Uklidni se, uklidni se!” Za chvíli se zeptal: „Jestlipak se Kling dostal k těm děckám včas?”

„Uklidni se,” opakoval Meyer.

„Věřil bys, že je někdo takovej moula? Dá arzenik půl hrnečku do malý flašky vína a myslí si, že po tom bude Tommymu jen špatně od žaludku! A to se chce stát zubařem! Takhle tam učí zubaře chemii?” Zavrtěl hlavou. „Podle mě je to pokus o vraždu. Odskáče si to, grázl jeden!”

„Zachovej klid,” řekl Meyer. „Odskáčou si to všichni.”

„Jak je na tom Sokolin?”

„Přežije to. Viděls, jak vypadá Cotton?”

„Je to pravda, že tě zřídila ta holka, Cottone?”

„Jo,” přiznal Hawes zahanbeně.

„Jde sem sestřička,” upozornil O’Brien.

Carella se otočil. Po chodbě důstojně kráčela naškrobená ošetřovatelka. Rychle ji šel pozdravit. Zvuk jeho kroků se odrážel od mramorové podlahy.

„Je v pořádku?” slyšeli detektivové, jak se ptá. Sestra přikývla, pak vzala Carellu za loket a odvedla ho stranou do chodby, kde se pustili do přitlumené porady. Carella jen přikyvoval. Detektivové ho pozorovali. Pak se Carella hlasitě zeptal:

„Smím se už jít na ni podívat?”

„Smíte,” odpověděla sestra. „Ještě je u ní pan doktor.

Všechno je v pořádku.”

Carella se vydal po chodbě, na kolegy se ani neohlédl.

„Hej!” zavolal Meyer. Carella se otočil.

„Tak co je to?” zeptal se Meyer. „Mark, nebo April?”

„Oba dva,” vykřikl Carella s poněkud nevěřícím výrazem a rozběhl se k výtahu.